Green Deal smete vlna odporu a oběťmi budou evropští občané
Green Deal je ukázkou toho, co se stane, když se náboženství volného trhu srazí s náboženstvím zeleným: oběťmi budou evropští občané. Jestli se máme vyvarovat vlny společenské nevole, tak je potřeba tuto velkou tranzici lépe promyslet a analyzovat, píše pro MF DNES ekonomka Ilona Švihlíková.
Green Deal se stal vášnivým tématem diskusí především v souvislostmi s rostoucími cenami paliv, zejména zemního plynu. Jde nicméně o zásadní téma, které by nemělo být spojováno „jen“ s jedním pohybem na komoditním trhu.
Nárůst cen komodit totiž nelze omezit na paliva, i když zde je v posledním roce nárůst nejvýznamnější. Komoditní index UNCTAD udává, že ceny paliv na roční bázi vzrostly o 113 procent. Jenže masivní nárůsty vidíme také u potravin, minerálů a kovů počínaje mědí po magnezium, kobalt a lithium.
Komoditní trhy se vyznačují cyklem, kterému v angličtině říkáme „bust-boom“, tedy prudkými propady a prudkými vzestupy cen. Na vině je neelastičnost poptávky i nabídky. Na straně poptávky je dána omezenou možností nahradit kovy či paliva, na straně nabídky hraje roli například čas, protože třeba trvá nějakou dobu, než se rozběhne těžební projekt. Vývoj na trhu primárních komodit je bezesporu ovlivněn pandemickým vývojem, i zde se negativně projevují poruchy ve výrobních řetězcích, nízké zásoby a problémy s dopravou. Silná poptávka z Číny a také inflace, kdy investování do primárních komodit plní zajišťovací funkci, k nárůstu cen také přispívají.
Čas a komodity
Nelze však přehlédnout, že ve hře jsou možné faktory dlouhodobější, strukturální povahy. Zelená tranzice není vlastně nic jiného než snaha restrukturalizovat ekonomiku. Jedná se o dlouhodobý proces, který se netýká jen EU, ale jehož prvky vidíme i v USA a také v Číně. Přestože velmoci budou postupovat odlišným tempem i způsobem, je pravděpodobné, že přechod na zelenější ekonomiku povede k navýšené poptávce po určitých palivech a kovech, bez nichž zelená tranzice není možná.
Jmenujme například měď, jež je klíčová pro výrobu elektromobilů, či zemní plyn, který se ukazuje jako důležité palivo pro stabilizaci energetického mixu, kdy důraz na obnovitelné zdroje vytváří značnou volatilitu nejen v přenosové síti, ale i na komoditních trzích. Už nyní je patrné, že minimálně u mědi a kobaltu se potýkáme s kapacitními problémy, kdy nová těžba nedrží krok s rostoucí poptávkou. Což samozřejmě zase tlačí na růst cen.
Dlouhodobé zelené záměry otevírají závažné téma tzv. komoditního supercyklu, který znamená vysoké ceny primárních komodit převyšující dlouhodobé průměry. Supercyklus nelze zaměňovat s krátkodobými výkyvy danými spekulací (jako byla třeba bublina na ropném trhu, kdy se v červenci 2008 cena ropy Brent dostala ke 150 dolarům za barel). Komoditní supercyklus by měl na světovou ekonomiku značné dopady, sahající od potěšených producentů primárních komodit až po dramatickou změnu ve spotřebním chování evropských domácností.
Čas hraje klíčovou roli. Čím víc se v oblasti výroby energie a průmyslu „tlačí na pilu“ směrem k rychlému přechodu, tím víc se budou zvyšovat ceny primárních komodit nezbytných pro zelenou tranzici. Restrukturalizace by měla být rozumně rozložena v čase, jinak může důraz na rychlost vytvořit víc škody než užitku. A to odmýšlím od situace, kdy EU je závislá na dovozu klíčových komodit a kdy její pozice ve světové ekonomice dlouhodobě slábne.
Zmíním jen, že na území Číny se nachází asi třetina světových kapacit zpracovatelského průmyslu a další významné průmyslové centrum tvoří země ASEANU, tedy jihovýchodní Asie. Stejně tak by bylo možné uvést, že 80 procent globálního energetického mixu je tvořeno fosilními palivy, a zrušit závislost, která se budovala staletí, překotným a nepromyšleným způsobem, to je cesta do krize nejen ekonomické, ale celospolečenské.
Držet se na zemi
Potřebujeme více promyšlenosti, více analýz, které se budou podrobně zaobírat dopady na evropské domácnosti, firmy a regiony. Velké restrukturalizace, pokud mají být úspěšné, musí být řízené, jinak je smete vlna sociálního odporu. Stejně tak je třeba se držet oběma nohama na zemi a uvědomit si, že zelená tranzice neznamená odchod od ošklivého fosilního světa do světa, v němž je vše ekologické. Výroba hliníku či těžba mědi nebo kobaltu není zrovna procházka zeleným rájem, i když se odehrává mimo evropský dvorek.
A úplně nakonec se můžeme zamyslet nad tím, jak jsou snahy o zelenou tranzici a „vůdcovství“ EU v této oblasti kompatibilní se společnou zemědělskou politikou, s dovozem základních produktů z tisícikilometrové vzdálenosti a dohodami o volném obchodu a la Mercosur či s liberalizací na energetickém trhu.
Zdá se, že se náboženství volného trhu a obchodu sráží s tím zeleným – a oběťmi jsou prozatím evropští občané.