Norské elektrošoky. I země se zdánlivě nekonečnými zdroji elektřiny se může srazit s energetickou chudobou
Protivládní demonstrace. Kompenzace drahé elektřiny. Topení, vaření a pečení nikoli dle chuti, ale situace na burze. Průmysl žádající dotace na proud a posilující komunisté. Nevěříte? Energetická chudoba může zasáhnout i takový ráj, jako je severské Norsko. Neuvěřitelný skandinávský příběh ukazuje, co všechno nás v Evropě možná ještě čeká. Jedním slovem: elektrošok.
Norové patří, alespoň dle anekdot, mezi spíše chladnější národy. „Když Dán zahlédne na prázdné pláži druhého člověka, rozběhne se za ním. Když někoho na prázdné pláži zahlédne Nor, odchází s hlavou svěšenou: ,Zase obsazeno…‘“
Přesto jsou chvíle, kdy i zdejší obyvatelé stojí vedle sebe – byť s povinnými rozestupy, jsou to přece Norové a dodržují pravidla – a protestují proti vlastní vládě. Třeba když v zemi, kde průměrná hrubá mzda v jednoduchém přepočtu odpovídá našim 120 tisícům korun, zdraží elektřina na nehorázné ceny. Tak nehorázné, že jsou stále nižší než v Česku.
Skandinávské drama
„Promiň, musím končit,“ ukončuje hovor doktorka chemie Leona Wunderlich, která v Norsku roky žije a pracuje jako procesní inženýrka. „Chci upéct štrúdl a zítra už to nepůjde, protože se pojede na hodinové sazby. Zapínat troubu budu asi jen mezi druhou a třetí ráno.“
Dramatické věty jsou samozřejmě konverzační humor, rodina dvou solidně placených profesionálů energetickou chudobou netrpí. Ale pro leckteré domácnosti v zemi se skutečně velmi vysokou cenovou hladinou je zdražení elektřiny vážný problém. Mimo jiné proto, že po dekády braly levné energie jako samozřejmost a na šetření (levným) proudem nebyly zvyklé. A také proto, že ona „cenová hladina“ je v Norsku úplně jinde než u nás. Nejen chleba stojí mnohem více, za měsíc školky pro jedno dítě dají Norové 3000 norských korun (NOK, cca 7300 CZK), za odpolední družinu pro školáka dalších 1500 NOK. A pivo? Raději se neptejte. Za „naši“ plzeň dáte v obchodě 44 norských korun, tedy asi pětkrát tolik co v českém supermarketu.
Emoce v Leonině hlase vystihují náladu v celé zemi: Norové nechápou, proč najednou platí čtyřikrát víc než dříve. Nechápou, proč jih země má chvílemi až dvacetinásobnou hodinovou sazbu za elektřinu. Nechápou, proč coby bohatá země musí najednou s elektřinou šetřit.
Na první pohled to nechápe ani nikdo zvenčí. Proč energeticky mimořádně soběstačná země zažívá lidové bouře? Proč vláda musí dotovat energii lidem, kteří mají vyšší příjmy a nižší ceny elektřiny než celá Evropa?
Norsko je z pohledu energetiky krajina snů. Divoké vody valící se z hor zajišťují díky hydroelektrárnám drtivou většinu potřeb země (přes devět desetin). Spolu s větrnými a solárními parky tvoří v podstatě veškerou výrobu – jen dvě procenta připadají na fosilní paliva, přesněji domácí plyn. Země spoustu energie (podobně jako Česko) roky exportuje, místní si tak mohli užívat levné a zároveň čisté energie. Zkrátka energetický ráj. Jenže se to změnilo. V zemi, která patří mezi nejbohatší na světě, od loňska lidé vyráží do ulic protestovat proti vysokým cenám energií a energetická chudoba je stále větším tématem. Facebooková skupina volající po nižších cenách elektřiny má v pětimilionové zemi přes 600 tisíc členů, kteří v posledních týdnech píší 28 tisíc příspěvků denně. Demonstrace probíhají téměř pravidelně ve všech městech.
Z českého pohledu to působí paradoxně. Mzda se po zdanění pohybuje kolem 75 tisíc korun a elektřina tu stojí o něco méně než v Česku. V Norsku to však vede k politické krizi, ve které posilují komunisté. „Norové berou drahou energii jako křivdu. Vnímají to tak, že energetické bohatství patří jim a elektřina z něj má být pro ně,“ říká Leona Wunderlich.
Pětimilionová skandinávská země by čistě teoreticky neměla výkyvy cen emisních povolenek nebo ceny plynu řešit vůbec – tedy pokud by svůj trh nepropojila s okolním světem. Jenže ceny oscilují podle vývoje situace na Ukrajině, znát je i každý problém s plynovody z Ruska, byť má Norsko svého plynu spoustu. Odrážejí se v nich emisní povolenky, které sice norské plynové elektrárny také potřebují, ale jejich dopad na cenu by neměl být takový, jaký v posledních měsících je. Sen o levné zelené energii, na které stojí nejen vytápění domácností, ale celý průmysl, se náhle rozplynul. Norsko se loni dostalo do energetické krize, ceny vyletěly nahoru a politici jsou pod obrovským tlakem ze všech stran. Situace v Norsku toho hodně říká o evropském energetickém trhu a lze na něm ukázat i řadu jevů, které jsou aktuální i v Česku.
Větší pozornosti v Česku se Norsku dostalo loni v létě, kdy i česká média referovala o norských protestech proti drahé elektřině. Ty byly z českého pohledu zajímavé hned ze tří důvodů. Norové i po výrazném zdražení platili méně než Češi, jsou mnohem bohatší a možná nejpikantnější je fakt, že více platí jen jih země, zatímco sever má nadále elektřinu extrémně levnou. Jako kdyby Pražáci platili za kilowatthodinu 5 korun a Brňané jen jednu korunu.
Výsledek se dostavil. „Z masážní vany je poněkud předražený prádelní koš, víkendy trávíme štípáním dřeva a jen napjatě s manželem čekáme, kam se válka jihu proti severu vyvine,“ převádí makrodata do reality života normální rodiny naše „průvodkyně“ Leona. „Navíc sazby jsou nastaveny tak, že je nevýhodné zároveň prát a vařit – pokud to děláte, zaplatíte majlant za vyšší pronájem sítě.“
Pomoci i vydělat
Zdražení nepřišlo ze dne na den. Na jeho začátku byla snaha Norska ještě více zužitkovat svou levnou energii a více ji exportovat. Přibývalo podmořských spojení s dalšími zeměmi. Argument byl vcelku jednoduchý: až bude Evropa bojovat s drahou elektřinou, za draho jim pomůžeme našimi vodními a větrnými elektrárnami. A když Evropa nebude vědět, co s přebytkem vlastní větrné energie, rádi si ji levně koupíme. Drahý vývoz, levný dovoz, Norsko vydělá. Celý tento plán měl severskou zemi proměnit v podstatě v baterii Evropy. Ta by si ukládala elektřinu, kterou nepotřebuje, a brala, až bude potřebovat.
V norských médiích se už od roku 2012 objevují informace, že celý tenhle plán zvýší ceny domácnostem. O něco. Žádný odhad ale nepředpokládal takový skok. I nejpesimističtější odhady byly sotva poloviční. Norové na projekt slyšeli i proto, že začali mít problém s vlastními větrnými elektrárnami na pevnině. Vadily v blízkosti sídel, vadily v přírodě. Objevil se tak argument, že to vlastně nepotřebují, protože podmořské kabely přece dostanou energii z větru z ostatních zemí kolem Severního a Baltského moře.
Že to všechno bude jinak, se ukázalo už v roce 2020. Nový kabel do Německa sice pomohl k rekordnímu exportu elektřiny, který z Norska udělal evropskou jedničku v přebytcích, ale také vedl k rostoucím cenám. „Nordlink přispěl velkou měrou, protože 720 MW proudí z Kristiansandu do Německa,“ popisoval vývoj cen agentuře Reuters Ole Tom Djupskaas, analytik u společnosti Refinitiv.
Německý odchod od fosilních paliv i od jádra je popsán snad dostatečně, včetně toho, jak Němci musí nakupovat energii všude okolo (mj. jadernou z Česka a vodní z Norska). Trable Berlína s elektřinou se však podmořským kabelem dostaly až do Norska. A už v roce 2020 bylo zřejmé, že situace bude ještě horší. Kvůli suchu bylo v přehradách na jihu země málo vody a všechny prognózy předpokládaly, že výroba vodní energie bude muset být nižší. Navíc se přidal další důvod ke zdražení. „Norské ceny elektřiny zůstaly nízké, což je učinilo atraktivní pro další země, které uspokojily svoji poptávku odebráním části přebytku z Norska,“ říkala na jaře 2021 analytička EnAppSys Alena Nispelová.
A tak jižní Norsko najednou potřebovalo energii dovážet častěji než dřív. Sešla se slabší výroba z vodních elektráren, růst poptávky kvůli hospodářskému oživení a poptávka po elektřině ze zahraničí. Norsko (stejně jako Česko) navíc v červnu svůj energetický trh více propojilo se zbytkem Evropy a usnadnilo přeshraniční obchodování. Od podzimu se přidalo i vedení za 1,6 miliardy eur, které umí přenášet výkon 1400 megawattů na 720 kilometrů vzdálené britské pobřeží.
Koukněte na mapu
Norské království obývá sice o polovinu méně lidí než Českou republiku, ale rozlohou je téměř pětkrát větší (385 tisíc kilometrů čtverečních) a táhne se jako úzký proužek od mysu Nordkin až po jižní Kristiandsand, který je na úrovni Skotska či pobaltských států. Jenže zatímco na jihu žije většina obyvatel, drsný sever oplývá přírodním bohatstvím: od plynu přes rudy až po vodu a divoké řeky. „V severním a středním Norsku máme v nádržích vodu, ale v jižních částech je jí jen málo,“ řekl televizi NRK Trygve Sorås z energetické společnosti NTE, která provozuje přes dvě desítky hydroelektráren. „A je jen malá přenosová kapacity mezi severem a jihem, to znamená i úzké cenové hrdlo,“ doplnil ho Tor Reiner Lilleholt, analytik společnosti Volue Insight.
Sever má díky dostatku vody spoustu elektřiny, která je tak nejlevnější v Evropě. Jih má silovou elektřinu pětkrát až desetkrát dražší. Podobná situace je i ve Švédsku, kde je také sever v podstatě odříznutý a má obvykle také mnohem nižší ceny než jih, který podobně jako jih Norska trpí výkyvy.
„Ceny plynu a uhlí enormně vzrostly. Přišel nejrychlejší nárůst spotřeby po druhé světové válce,“ říká Christian Rynning-Tonnesen, šéf státní společnosti Statkraft, která je největším norským výrobcem elektřiny a největším výrobcem obnovitelné energie v Evropě. Právě tato firma ze současné situace nejvíce těží. Tržby firmy se ve třetím čtvrtletí zdvojnásobily, zisk vystřelil mnohonásobně.
Norská popkultura nevládne světu a obrázky nahněvaných obyvatel neoblétly planetu, ale ceny elektřiny otřásly skandinávskou politikou víc než tehdy cena ropy s USA, kde v roce 1973 lidé nechápali, proč najednou platí za benzin čtyřikrát víc. Norové už měsíce demonstrují, zdražení pro ně byla neúnosná. Proč byli v ulicích oni, a ne Češi, se dá chápat. Růst cen se velmi rychle odrazil ve fakturách. Norové častěji než Češi platí ceny navázané v různé míře na tržní vývoj. V mnohem větší míře tak zažili něco jako české domácnosti, které skončily u dodavatele poslední instance.
Problém je, že průměrná norská domácnost má obrovskou spotřebu elektřiny, až pětinásobnou proti české. Elektřinou i topí a nikdo neměl motivaci s ní šetřit. Neúsporné dřevěné domy nikoho netrápily, účet za vytápění ani tak nebyl vysoký. Dopady zdražení jsou proto i při jejich kupní síle bolestivé. Je tu i lidská psychologie: Nory nezajímá, že je někde jinde elektřina dražší a že oni mají vyšší příjmy, cenu porovnávají s tím, na co byli zvyklí. Tvrdá rána je to i pro norský průmysl. Ten z levné zelené energie dosud těžil. Investoři přicházeli právě proto, že mohli svou výrobu opřít o bezemisní a lacinou energii. Norsko se jim tak vyplácelo navzdory vyšším mzdám, na elektřině ušetřili víc. Teď se nestačí divit.
Emoce v peněžence
Proto byla nevole tak velká, že vláda musela ustupovat. Nejprve okamžitou pomocí chudým domácnostem, pak studentům, a teď již hradí 55 procent ceny elektřiny v přepočtu nad 1,70 koruny. Od ledna do března jde dokonce o 80 procent. Náklady se odhadují na více než 20 miliard českých korun. Pro srovnání, kdo dnes bude chtít podepsat smlouvu se společností ČEZ, dostane u základního tarifu cenu 5,20 (silová elektřina bez dalších poplatků) – Norové by v takovém případě 2,80 dostali jako dotaci. Tak draho tam ale nemají. V lednu při cenách navázaných na burzu platili zhruba o 10 procent méně, než je aktuální ceník ČEZ, po dotaci tak se všemi poplatky jde o necelých pět korun, ČEZ jde podle sazby a tarifu o zpravidla o šest až osm korun.
Podle prognózy společnosti Gudbrandsdal Energi bude cena elektřiny na jihu země celý rok vyšší než zmíněných 1,70, a dotace tak budou potřeba delší dobu. Situaci nyní dál zhoršuje pokračování problému s ruským plynem a na sníh chudá norská zima. Norům to přijde málo.
Emoce ještě zesiluje fakt, že peníze od lidí jdou rovnou norské státní energetické společnosti, jež vodní energii vyrábí levně, ale prodává draho. Norský poklad míří do zahraničí a tamní domácnosti nemohou dostatečně topit. Opět situace podobná českým reáliím, kdy se předpokládá, že bychom také měli levnější elektřinu, pokud bychom ji neexportovali.
A debaty vyvolává zmíněný obří cenový rozdíl mezi severem a jihem země. Ti na jihu platí za elektřinu pětkrát i desetkrát víc než ti na severu. Jihu to vadí a sever se obává, že přijde o svou výhodu. Řešit se znovu začala i dekády stará výhoda severu, který nemusí platit část poplatků a daní z elektřiny: jih dnes jen na dani platí prakticky totéž, co sever za celou cenu včetně poplatků. Severní regiony neplatí 25procentní DPH z elektřiny, velká část území je navíc osvobozena od daně z elektřiny. Ve výsledku na jihu platí jen na daních za elektřinu více než českou korunu, na severu tolik nemá ani výsledná faktura. Osvobození od DPH v severním Norsku existuje od konce 60. let a mělo za cíl snížit rozdíl v životních nákladech v zemi a kompenzovat vysokou spotřebu elektřiny na severu.
Norům také vadí, že se jich vysoké ceny týkají i v momentě, kdy mají vlastní energie dostatek. Myslí si, že výmluvy na sucho jsou nesmysly, protože celý podzim prší a že ve skutečnosti se vesele vyváží. Proti této tezi ale stojí argumenty, že o stavu nádrží nerozhoduje déšť, ale sníh. A ten není.
O ceně ovsem rozhoduje hlavně trh. A ten má svá specifika. Obchodník z norské vodní elektrárny má za cíl vyrábět, když to dává největší smysl, tedy prodávat za co nejvyšší cenu. Tedy přesněji utržit během roku co nejvíce peněz. Kabely do zahraničí takovou věc usnadňují. Na norském trhu v podstatě přibyla nabídka i poptávka a cena se chová jinak.
Evropské potíže na jednom místě
Do Norska se přelévá hned několik evropských problémů. Británie i Německo doplácí na drahý plyn i povolenku, což zvedá cenu elektřiny na jejich trzích a v důsledku toho i v Norsku. Francie bojuje s problémy s jadernými elektrárnami, což zvyšuje ceny i v širším regionu. Norové v podstatě platí za plyn, povolenky, uhlí i problematické jádro, i když nic z toho prakticky nepotřebují. Dopadá na ně i problém s dodávkami ruského plynu, byť mají dostatek toho svého.
Cena elektřiny se tvoří na dvou odlišných trzích. Tím první jsou dlouhodobější kontrakty na budoucí dodávky, tím druhým je denní trh. Pokud se dnes obchoduje dodávka energie například na rok 2023, výrobce elektřiny odhaduje, jaká cena mu dává ekonomický smysl. Chce zaplatit plyn, emisní povolenky (oboje také nakupuje dopředu) a dosáhnout zisku a v průběhu času svou kapacitu postupně prodává podle vývoje na burze. Neprodává, když je cena příliš nízká, prodává, když to dává smysl. Na druhé straně se zájemci snaží kupovat za nižší ceny, když je ale nikdo nenabízí, musí přistupovat na vyšší. Ceny v podstatě zahrnují i očekávaný ekonomický vývoj a spoustu dalších vlivů, které mohou hrát roli. Sází se tak i na to, zda elektřiny bude dost, nebo málo, a jak na tom budou jednotlivé výrobní kapacity. Všechno obsahuje velkou míru rizika, proto je cena zpravidla vyšší. Tedy teoreticky.
Proti tomu stojí denní trh, případně vnitrodenní trh. Na tom prvním se obchoduje na jednotlivé hodiny den dopředu, na tom druhém přímo v daném dni. V prvním případě je jasnější, co je potřeba a jaká je nabídka, v druhém případě jde o poslední možnost prodat a koupit. Zákazníci, kterým energie chybí, ji dokupují. Pokud jí dříve koupili moc, snaží se nepotřebnou prodat. Elektrárny se snaží prodat energii, kterou tak jako tak vyrobí (větrné, fotovoltaické, případně jaderné), případně zvažují, zda má smysl vyrábět při stávajících cenách surovin a povolenek. V nabídkách rozhodují takzvané variabilní náklady, tedy takové, při kterých je lepší vyrábět než nevyrábět. Větrná elektrárna je ochotna prodávat za nulu, elektřinu do sítě stejně dodá, plynová elektrárna potřebuje uhradit plyn, povolenku a náklady, aby se vůbec rozběhla.
Cenu tvoří nejdražší zdroj, který je potřeba k uspokojení poptávky. Pokud je na trhu převis např. energie ze slunce a nikdo ji nechce, cena je záporná, platí se těm, kdo si ji vezmou. Pokud je ale potřeba uhelná elektrárna, stojí elektřina nejméně tolik, na kolik vyjde uhlí a emisní povolenka. Trh s elektřinou je v tom specifický: výroba a spotřeba zkrátka musí být stále v rovnováze. Proto se vždycky musí prodat to, co pokryje spotřebu. Pokud Norové potřebují byť jen procento energie z uhelných elektráren, budou za elektřinu v danou hodinu platit, jako kdyby z uhlí byla všechna.
Polovičatá řešení
Norsko nyní musí své občany uklidnit, tlakům na zrušení exportu či zastavení obchodování se ale brání. Ministr financí Trygve Slagsvold Vedum tvrdí, že problém s cenami nejde rychle řešit. „Žádný zázračný lék neexistuje. Nyní vidíme výsledky rozhodnutí učiněných před mnoha lety. Větší opatření, která výrazně sníží ceny, si vyžádají čas,“ prohlásil.
Vláda háže problém na své předchůdce, lidé volají po řešení. Jenže zastavení obchodování není tak snadné. Předpokládá se proto, že Norsko půjde cestou dotací nebo zastropování ceny. Zároveň se rozjela snaha propojit jih a sever země dostatečně silným vedením, to ale vyvolává i obavy. Díky dovozu ze severu elektřina na jihu nemusí tolik zlevnit, ta na severu ale určitě zdraží.
Vášně vyvolává i další plán, který by měl pomoci. Norsko chce výrazně navýšit kapacity svých větrných elektráren na moři, a tím pomoci snížit cenu energie. Jenže kabely by zároveň měly vést i do zahraničí, a to Norové opět vnímají jako zradu. Ekonomicky to ale jinak nedává smysl – buď bude Norsko elektrárny dotovat a Norové budou mít energii pro sebe, nebo si na sebe vydělají díky možnosti ji prodávat do Evropy za vyšší ceny.
V posledních dnech se zdá, že vláda dá zelenou jen polovičnímu projektu a jen s kabely do Norska. Veřejnost je napjatá a každý jednotlivý krok, který by mohl vypadat, že elektřinu zdraží, kritizují nejen na Facebooku, ale rovnou i v ulicích . Povolení na větrníky na pevnině se přestaly zcela vydávat a čeká se na nastavení nových předpisů.
„Větrná energie je důležitým zdrojem energie, který lze budovat například v oblastech, které jsou již industrializované. Ale v jedné z nejkrásnějších horských oblastí, které máme, a které jsou dokonce navrženy jako národní park, si nemyslím, že je nutné zřizovat větrné elektrárny. To nechci ani jako ministr, ani jako soukromá osoba,“ říká ministryně energetiky Marte Mjos Persenová.
Je tak nereálné, že by Norsko dokázalo vybudovat kapacity, které původně plánovalo. Paradoxně se tak spoléhá na sousedy a dovoz. Když si vítr vybudují Švédové, Norové věří, že nakonec také ušetří. „Větrné energii se nejlépe daří v zimě, kdy je elektřina nejvíce potřebná. Šedesát procent výroby probíhá v zimě,“ říká Tomas Hallberg ze společnosti Svensk Vindenergi v poslední tiskové zprávě k navyšování výkonu. Norský deník Nationen k tomu hned psal, že díky tomu Švédsko dosahuje nižších cen…