Čína hltá ruský plyn i ropu. Poptávka je po zvýšení dovozu, naráží ale na klíčový problém: plynovod Síla Sibiře 2
Po železnici, potrubím i po moři. Čína pohlcuje rekordní objemy ruských energetických surovin. Moskvě se tak daří do jisté míry vzdorovat výpadku exportu na Západ. Peking si naopak přišel na miliardy dolarů. Mezi oběma mocnostmi tak vzniklo neformální energetické spojenectví.
Druhé a třetí místo. Taková pořadí připisuje čínský celní úřad Rusku v žebříčku nejvýznamnějších dovozců plynu. Víc než Rusko do Číny vyváží plyn tisíce kilometrů dlouhým potrubím jen středoasijský Turkmenistán. V exportu plynu ve zkapalněné podobě (LNG) se Rusko nachází za Katarem a Austrálií, což jsou celosvětově přední dodavatelé této suroviny.
Čína má také enormní zájem o „zakázanou“ ropu. V posledních měsících Peking zvýšil dovoz ropy z Venezuely, Íránu a Ruska, a naopak kvůli vysoké ceně omezil import černého zlata ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Za prvních devět měsíců letošního roku Rusko dodalo Číně 80 milionů tun ropy, což je o čtvrtinu více než za stejné období předchozího roku.
Podle výpočtů agentury Reuters Peking ušetřil díky rekordnímu odběru levné ruské ropy přibližně 10 miliard dolarů.
Jak uvedl v polovině letošního října místopředseda ruské vlády Alexandr Novak, který má na starost energetiku, v tomto roce Rusko zvýšilo vývoz energetických surovin do Číny o 17 procent. Přičemž ruská vláda vidí v exportu ropy i plynu čínskému partnerovi potenciál k dalšímu růstu.
Ačkoliv přesná čísla ruský plynový moloch Gazprom nezveřejňuje, jeho šéf Alexej Miller tvrdí, že Rusko „v brzké době“ bude vyvážet do Číny tolik plynu, kolik ho dříve nakupovala západní Evropa.
Podle údajů Gazpromu v loňském roce dodal do Evropské unie 85 miliard kubických metrů plynu. A naopak do Číny prostřednictvím zatím jediného plynovodu Síla Sibiře 1 více jak 15 miliard kubických metrů. V případě LNG se jednalo o 6 milionů tun. „V letošním roce dodávky ruského plynu prostřednictvím plynovodu do Číny budou okolo 23 miliard metrů krychlových. To však odpovídá plánovanému zvýšení dodávek prostřednictvím plynovodu Síla Sibiře 1 na základě dlouhodobé smlouvy podepsané ještě v roce 2014. Podle této smlouvy mají dodávky v roce 2025 dosáhnout 38 miliard metrů krychlových, což je projektovaná kapacita plynovodu,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Marsel Salichov, prezident moskevského Institutu energetiky a financí.
Peking je v lepší vyjednávací pozici
Podle jeho slov bude Peking přistupovat k dalšímu zvýšení energetického exportu z Ruska opatrně. „Čína usiluje o diverzifikaci zdrojů dodávek energetických surovin. Nechce být nadměrně závislá na jednom dodavateli. Rusko je jedním z velkých dodavatelů plynu, ale není největším. Proto existují možnosti k realizaci nových projektů,“ dodává expert.
„Čína je pro nás důležitým trhem. Letos poprvé v historii bude největším spotřebitelem ruského plynu. V loňském roce jím bylo Turecko, letos, jak se zdá, si Čína uzme první místo,“ sdělil serveru Lidovky.cz Konstantin Simonov, ředitel ruského Národního fondu energetické bezpečnosti.
Simonov uvádí, že spotřeba plynu bude v Číně růst na úkor snižování spalování uhlí. Rusko podle jeho slov nabízí Číně plyn, kterému nehrozí žádná geopolitická či bezpečnostní rizika, jimž mohou být vystaveny dodávky LNG po moři.
Zvýšení dovozu ruského plynu do Číny naráží na klíčový problém. Tím není nedostatek suroviny, naopak kvůli výpadku exportu do Evropy má Gazprom plynu nadmíru. Překážkou je čínský pragmatismus. Simonov to dokládá na plynovodu Síla Sibiře 2, který měl doplnit stejnojmenný produktovod a navýšit dodávky plynu na čínský trh.
O projektu se začalo hovořit ještě koncem 90. let minulého století. Oficiálně ho – ještě pod názvem Altaj – oznámil Vladimir Putin během návštěvy Číny na jaře 2006. K projektování plynovodu došlo až o 14 let později. Síla Sibiře 2 by měla ročně dodávat do Číny až 50 miliard metrů krychlových plynu ze západní Sibiře. Změnila se i původní trasa. Zprvu se mělo potrubí táhnout přes Kazachstán, nyní povede přes Mongolsko. V Číně by se měl také posléze napojit na plynovod Východ–Západ vedoucí až do Šanghaje.
Dohoda o výstavbě plynovodu však stále, nehledě na vzájemná ujištění ruských a čínských představitelů, není podepsaná. Z říjnové návštěvy Číny odjel Putin opět s prázdnou.
„Myslím si, že Čína vychází z toho, že pro Rusko je uzavření dohody důležitější, a proto by mělo udělat ústupky. A to je právě předmětem jednání,“ vysvětluje Simonov. Má za to, že Moskva a Peking se zatím nemohou dohodnout na ceně. „To, že dohoda nebyla uzavřena, je i pozitivní signál. Rusko nechce přistoupit na čínské požadavky a trvá na kompromisu,“ dodává.
Z evropského embarga profituje i Indie
Letos v únoru začalo platit embargo na dovoz pohonných hmot z Ruska do EU. Evropská unie spoléhala, že výpadek pokryjí dodavatelé z Blízkého východu. Zákaz na petrochemii z Ruska ale pomohl i jiným státům.
„Čína, ale také Indie jsou nyní největšími dovozci ruské ropy. A zároveň i největšími zahraničními zpracovateli této ropy. Evropský trh pociťuje nedostatek pohonných hmot, což ekonomicky stimuluje Čínu a Indii k zvýšení exportu ropných produktů na evropský trh,“ vysvětluje Marsel Salichov.
Čínské rafinerie jedou na plný výkon a hlásí rekordy. Čínské úřady v letošním roce umožnily zpracovatelům nejen vysoký dovoz ropy ze zahraničí, přičemž víc jak 90 procent kvót bylo už zkraje listopadu vyčerpáno, ale také maximální export ropných produktů. Předpokládá se, že letos Čína může vyvézt do zahraničí až 54 milionů tun ropných produktů, přičemž v loňském roce export činil „pouhých“ 34,75 milionů tun.
„Těžko si lze představit, že by se Rusko a Čína připravovaly na takový scénář. Čína si však byla vědoma, že Evropská unie záměrně likviduje svůj petrochemický průmysl, protože neodpovídá zelené agendě. Peking proto plánoval růst exportu ropných produktů, ale původně se spoléhal na blízkovýchodní ropu. Objevila se však možnost nakupovat ruskou ropu za komfortní ceny,“ říká Konstantin Simonov.
Aby se ale Čína vyhnula sankcím, využívá banální schéma. „Stát dováží ruskou ropu, anebo dokonce naftu a využívá je na domácím trhu. Produkci vlastních rafinerií pak prodává třeba do EU. Tak to vedle Číny dělá i Indie nebo Turecko,“ uzavírá Simonov.