Expert: Jak v Evropě vznikl plynový průšvih. A co s tím Česko může udělat
Krize mohou být rozmanité: manželské, vládní, na Blízkém východě nebo třeba energetické. Naposledy to svět odnesl během sedmdesátých let minulého století v podobě dvou po sobě následujících krizí ropných, vyvolaných snahou OPEC zvýšit své zisky růstem cen ropy.
Ze strategického pohledu to byl mizerný tah. Kilometrové fronty Buicků a Chevroletů před americkými benzinovými pumpami se postupem času transformovaly v energetickou nezávislost USA na ropě i plynu. Skončilo tak Saudské sledování výše strategických amerických zásob ropy, skončila možnost vydírání manipulací s cenami ropy na světovém trhu.
Možná, že se oprávněně ptáte, proč vás zatěžuji čímsi tak dávným. Povím vám to tedy: situace se opakuje a hlavním vyděračem není OPEC, ale Rusko. Doložení tohoto faktu musíme hledat hlouběji v čase, než byla ropná krize v letech sedmdesátých: až do února roku 1945, kdy se na Jaltě konala konference o poválečném uspořádaní Evropy. Jalta předurčila osud mnohých národů ve střední Evropě, které se staly koloniemi (promiňte: satelity) imperiálního Ruska.
Kdo zažil, ví; kdo nezažil, nemá představy. Pokud má Evropská unie dojem, že jaltská doktrína zdechla společně s rozmachem evropské svobody na sklonku osmdesátých let XX. století, šeredně se mýlí. Rusko se závěrů Jalty pevně drží, současný stav považuje za dočasný (však možná pamatujete: jednotkou dočasnosti jest 1 Furt). Co se jich však dotklo nejvíce, bylo opětné spojení Německa.
Rusové trvali při rozhodování o liberalizaci NDR na tom, že nedojde ke sloučení Německa. Evropa však na Rusy vztyčila prostředníček – a z Německa bylo opět Německo. Však to během posledních let řada vysokých ruských politiků a političek s nasupeným výrazem komentovala. A teprve tady jsme na počátku vysvětlení současné plynové krize, která nás postihla v rozsahu, jaký si většinou ještě nejsme schopni uvědomit.
Ještě vás však musím seznámit s čímsi nadmíru otravným – se stohem papíru. A není to štůsek ledajaký, je to Třetí energetický balíček EU o liberalizaci trhu se zemním plynem a elektrickou energií z roku 2009. Jeho podstatou je oddělení trhu s plynem od jeho přepravy. Doprava plynu jako přirozený monopol zůstala pod kontrolou státu (konkrétně národních energetických úřadů, kontrolujících nejenom cenu za přepravu, ale i dodržování podmínek pro svobodný přístup obchodníků ke kapacitě plynovodů), zatímco obchod s plynem byl liberalizován.
V praxi to znamená, že osoba provozovatele plynovodu musí být od jeho uživatelů striktně vlastnicky oddělena. Celé evropské plynárenství se tímto pravidlem řídí, kromě tří výjimek: přepravní kapacity plynovodů EUGAS (SR), Net4Gas (ČR), a OPAL (BRD) jsou částečně blokovány dlouhodobými kontrakty s ruským Gazpromem. Náleží sem i polský plynovod Yamal; zde byl již Polskem vyjádřen úmysl dlouhodobý kontrakt neprodloužit. Ostatně i samotný plynovod Nord Stream I. odporuje platným evropským zásadám.
A tak jsme se dostali do současnosti. Přes všechny výtky byl technicky dokončen plynovod Nord Stream II, včetně navazujícího plynovodu EUGAL a (českého) Capacity. Rusové předpokládali hladký průběh spuštění plynovodu do provozu, ale narazili nejprve na německého energetického regulátora, který s poukazem na platnou energetickou legislativu povolení k provozu zatím odmítl vydat.
To je přesně ta doba, kdy se na jedné straně probudily ruské trollí farmy, zaměřené především na Německo, jednak se mnozíruští politici stali poety a vykládali o krásných ruských rudých jeřabinách, jichž se u nich urodilo – no, kdo by to počítal – a to vždycky, ale úplně vždycky znamená krušnou zimu; staří moudří to věděli. A protože národní zájem je národní zájem, kdo ví, kolik vůbec budou moci v zimě plynu vyvézt… Tento způsob komunikace mívá – jak obecně známo – neblahý vliv na jemná čidla burz. Ani zde nedošlo k výjimce.
Proti Nord Streamu II. se vymezila americká administrativa s poukazem na nežádoucí růst ekonomického vlivu Ruska na Evropu. Následoval i Evropský parlament, jenž vyžadoval v souvislosti s plynovodem nové sankce vůči Kremlu. Jedním z důvodů byl i výbuch ve Vrběticích.
Další rána přišla od nově vládní strany – německých Zelených. Ti svůj postoj potvrdili na svém sjezdu, který se konal o minulém víkendu. Místopředseda strany pan Robert Habeck zásadně odmítl tento plynovod jak z pohledu evropské legislativy, tak i kvůli vlivu na destabilizaci Běloruska a Ukrajiny.
Ostatně německý energetický regulátor stále ještě nerozhodl. Zdá se, že trvá na dodržování unijních pravidel; nadto se o účast na jednání regulátora o udělení licence hlásí Polsko a Ukrajina, jejichž ekonomika je přesunem toku plynu silně zasažena. A bez tohoto rozhodnutí úřadu, který se očekává do konce roku, nesmí být plynovod spuštěn do provozu.
Že je celá krize výsledkem ruského vydírání, potvrzuje fakt, kdy jeden z německých politiků, sociální demokrat Olaf Scholze, veřejně naznačil možnost nějaké dohody – a cena ruského plynu náhle spadla o 11 %. Němci asi stále nepochopili, že plynovody se nacházejí ve východní části Německa, tedy v té „ruské“ okupační zóně, kde si přece mohou dělat, co chtějí.
Řešení je možné: Evropská unie musí trvat na důsledném a bezvýjimečném dodržování 3. energetického balíčku u všech evropských plynovodů, tedy i u těch východoněmeckých, polských, slovenských a našich. Bude u toho asi velké mrzení: smluvní princip „prázdné za plné“ je zdrojem trvalého, takřka bezpracného zisku.
Že nevíte, co je to „prázdné za plné“? To je plynárenská hantýrka. Znamená to, že si ve vašem plynovodu někdo trvale zablokuje část přepravní kapacity a platí vám, jako kdyby tudy přepravoval plyn pro plnou sjednanou kapacitu. Gazprom platí naturální dodávkou plynu. Tudíž třeba ve slovenských Veĺkých Kapušanoch je vstupní kapacita plynovodu 100 mld. m3 ročně, ale prochází tudy ve skutečností okolo 38 mld.m3.
Malá část směřuje do Čech, na Slovensko, do Chorvatska a Slovinska, zbytek do Rakouska a Itálie. Gazprom má ale zablokovanou kapacitu cca 75 % a za tu platí. Báječný obchod s jedním jediným omezením: nesmíte svůj plynovod v blokovaném rozsahu používat, i kdyby tam netekla ani molekula ruského plynu. U nás je to naprosto stejné. Propojená jednotná evropská plynárenská soustava se díky tomuto agresivnímu chování pozvolna stává utopií.
Jediným řešením je tedy co nejrychleji zrušit všechny výjimky ze třetího balíčku Energetické směrnice EC, a žádné další neposkytovat. Tím bude zamezeno masivní deformaci volného trhu s plynem, kdy Gazprom pracuje se separátními cenami, založenými na historických ujednáních (eskalační doložky kontraktů).
Vlastnictví plynu na území EU mu tak umožňuje vytvářet dvojí ceny: pořizovací a oficiální, a tím mimořádně vážným způsobem narušovat hospodářskou soutěž. Česká republika by měla co nejrychleji obnovit importní kontrakty na plyn z Norska. K jeho vypovězení přispěla i německá společnost VNG, která v době před unbundlingem (oddělení obchodu a přepravy plynu) začala bezdůvodně šroubovat tranzitní poplatek za přepravu plynu přes německé území, takže se situace stala ekonomicky neúnosnou.
Dnes, kdy je cena řízena národními energetickými regulátory, by se to stát nemohlo. Ostatně Němci to dělali na základě ruského přání: jednak jim vadila naše podstatnější nezávislost na ruském plynu, jednak potřebovali volnou kapacitu k plynovodu Nord Stream I. Zase ta košile, bližší kabátu.
Snad na závěr k zemnímu plynu: šílená cena, neodpovídající ani nákladům, ani rovnováze poptávky a nabídky, vyvolaná jako nátlak na Německo s cílem dosáhnout svých podmínek pro zahájení a provoz systému plynovodů Nord Stream II., nemá budoucnost. Ruský plyn může být v západní části Evropy nahrazen kapalným plynem a zvýšením těžby z Norska, Alžírska a Nizozemí.
To pouze bývalé ruské evropské kolonie – s výjimkou Polska, Chorvatska a části Pobaltí – jsou zcela závislé na dodávce plynu z Ruska. Německo závisí na Rusku z 34 % spotřeby plynu, o něco méně pak Rakousko, ale ostatní státy původní EU si svoji závislost udržují někde mezi 5 až 17 % celkové spotřeby. Ty se důsledků zastavení ruských dodávek, na rozdíl od nás, věru obávat nemusejí.
Nízký podíl závislosti na ruském plynu u zemí bývalé EU15 také znamená, že mohou v krátké době ruské dodávky substituovat. Gazprom by tím ztratil odběratele. To je důvod, proč jsem přesvědčen, že toto ruské plynové cenové tornádo ztratí na intenzitě a bude dočasné v tom původním významu slova.
Jak známo, neštěstí zpravidla nechodívá samo… Společně s výbuchem ceny plynu vyskočily i ceny elektrické energie. Přirozeně, jedná se o příčinu a následek, ale není to zase tak jednoduché. Ze skokového růstu ceny plyne i pár poučení a poznatků, které dosud byly bud z nadšení, či z nevědomosti brány na lehkou váhu.
„OZE (obnovitelné zdroje energie) jsou jediné zdroje elektrické energie již v blízké budoucnosti.“ Nezpochybňuji netradiční a obnovitelné zdroje energie. Velice prosazovaná podpora tvrzením, že „je zcela vyloučené, aby někde neválo a sluníčko nesvítilo,“ se ukázalo lichým a nabilo munici odpůrcům „těch zelených blouznivců“. Stav „bezvětrno, oblačno“ byl totiž startovacím momentem elektrického problému. Větrné parky stály, v solárních panelech se zrcadlila šedivá obloha, a kýžený proud nevznikal.
Aby toho nebylo dost, evropské hospodářství se tím, že se začalo trochu uzdravovat z covidové facky, dožadovalo více energií. Stávkující nebesa však byla proti, a tak se výroba přesunula k plynovým elektrárnám, které, na rozdíl od nás, vznikly jako náhrada elektráren uhelných. Spotřeba plynu tedy skokově vzrostla a ruské vydírání získalo prostor pro vytváření tlaku na Německo, aby dořešilo problém Nord Stream II. podle ruských dispozic. To je tedy současný stav problému. Z něj ovšem plyne vážné poučení: větrníky a solární panely jsou bezvadná a čistá věc, ale kapacitně dostačující bateriové zálohy zůstávají zdrojem produkčně nejistým.
Zatímco si tu počítáme čísla, hodnotíme vztahy a snažíme se dobrat kořenů problémů, opravdový a mimořádně vážný problém se vynořuje okolo nás. Jedná se o naše obyvatelstvo, zvláště důchodce, pro které byly ceny energii už dříve vysoké, a nyní se stávají vražednými. Není naprosto žádné pochyby, že zhruba třetina obyvatelstva si i při sebevětších úsporách nebude schopna platit účty za energie. Nejsme stát s bohatým obyvatelstvem.
Existuje řada více i méně nesystémových návrhů, jak tento oříšek spravedlivě rozlousknout. Zatím jsem byl pouze svědkem chaosu a dohadování, aniž by byly patrny následky takových nápadů.
Také mám jeden. Navrhuji zřídit virtuální nákupní státní podnik. Tento „obchodník“ by nakupoval od výrobců proud za plnou cenu, ale pouze v rozsahu dodávek pro maloodběratele. Výrobcům proudu by tento státní podnik platil „cash“ do výše určené ceny pro obyvatelstvo, zbytek by doplácel ve formě dluhopisů. Opět zdůrazňuji, že se jedná výhradně o elektřinu určenou k prodeji obyvatelstvu. Zbylý energetický trh by fungoval stejně jako dosud. Níže naleznete schématické uspořádání modelu, jenž by měl ekonomicky ochránit odběratele z řad obyvatelstva, a to bez akutního nároku na příjem i výdaje státního rozpočtu.
Jedná se o model dočasný, jenž by byl ukončen v tom momentu, kdy ceny energie klesnou na úroveň ekonomicky přijatelnou pro české maloodběratele (většinou domácnosti). Další opatření, jako je například úprava DPH, sociální dávky apod. by ztratily svůj smysl.
Jsem si vědom, že v některých ohledech je tento návrh na hraně pravidel hospodářské soutěže. Nejedná se však o trvalou úpravu, ale jednoduché, nouzové, časově omezené a účinné řešení momentální energetické krize a jejích dopadů na ty nejslabší sociální skupiny (jejichž podíl na počtu obyvatel po skokovém růstu cen plynu a elektřiny násobně naroste).
Je nutno také počítat s jistotou, že růst ceny emisních povolenek, který dnes již zcela vykolejil ekonomiku centralizovaného zásobování teplem využívající uhlí, brzy zasáhne i výrobce energie z uhelných elektráren. Tady již žádná přechodová obligační taktika nepomůže. Takže žádný nový jaderný blok, ale paroplynové elektrárny místo uhelných a OZE, vybavené náležitým kapacitním jištěním.
Navržený model splňuje následující parametry:
1) Nevyžaduje žádné přímé, bezprostředně splatné nároky na státní rozpočet.
2) Zachovává příjem státu z DPH.
3) Dosahuje cíle nezvyšovat cenu elektrické energie pro obyvatelstvo (maloodběratele?).
4) Nezasahuje do cen ostatních kategorií odběratelů (omezeno na obyvatelstvo).
5) Nová instituce (státní podnik?) vykupuje od výrobců elektřinu za plné tržní ceny. Část ceny však hradí k tomu emitovanými státními dluhopisy. Producent tak získává plnou cenu, byť v kombinované formě (vlivem státního rozhodnutí netratí).