Má se Evropa obětovat v cizí prospěch? Sebezničující příklad je Asii pro smích
Způsob boje EU se škodlivými emisemi je neefektivní a neúspěšný. Nemá totiž prakticky žádný vliv na množství světových emisí.
Podle premiéra Petra Fialy prochází Evropská unie po událostech spojených s válkou na Ukrajině sebereflexí, a to i v případě „zelených“ cílů. Nicméně v realizaci Green Dealu pokračuje Unie nezvolněným tempem. Ceny energie jsou nejen rekordně vysoké, ale jsou hlavním faktorem vysoké inflace devastující ekonomiku a prosperitu celé EU. Tady by měla sebereflexe Unie začít už dnes.
Omezovat škodlivé emise je nepochybně správný směr v každé zemi. Emise metanu a CO2 jsou ovšem celosvětové a vytvářejí jediný společný „bazén“ vysoko nad hlavami obyvatel Země. EU zvolila svůj způsob boje s těmito emisemi a chce v něm pokračovat. Problém je, že náš postup je zcela neefektivní a zjevně neúspěšný. Ne proto, že bychom nesnížili vlastní emise (za cenu obrovských nákladů), ale proto, že to nemá prakticky žádný vliv na světové emise.
V roce 2021 činily emise CO2 za Evropskou unii 2,79 miliardy tun, tedy pouze 7,5 procenta světových emisí (37,12 mld. tun).
Za posledních 20 let snížilo 27 států EU emise CO2 o 1,14 miliardy tun, Asie je za tu dobu zvýšila o 10,92 miliardy tun. Světové roční emise CO2 od roku 1991 stouply z 23,24 miliardy tun na 37,12 miliardy tun.
Způsob boje evropské sedmadvacítky se světovými emisemi CO2 je bohužel nejen neúspěšný, ale pro občany a firmy EU nesmírně drahý. Neúspěšný proto, že emise CO2 ve světě výrazně vzrostly, ačkoli jsme je v našem prostoru snížili, protože Asie dál své emise zvyšuje. A plánuje je do roku 2035 dál zvyšovat.
Neefektivita postupu EU vyplývá nejen z dat samotných, ale i z přesvědčení, že náš ekonomicky sebezničující postup přesvědčí ostatní státy, aby postupovaly stejně. Pro Asii nejsme ale vzorem. Jsme odstrašujícím příkladem kvůli ztrátě konkurenceschopnosti, energetické dovozní závislosti a obrovským nákladům vedoucím k zanedbatelnému efektu.
Marná snižování emisí snaha
Jak dokládají data Global Carbon Project zveřejněná na Our Word in Data, emise CO2 rostou bez ohledu na počiny EU. USA je nezvyšují a Asie jich vypouští čím dál tím více. Shrnutí za posledních 20 let je v tabulce.
Protože jsme omezili využívání primárních zdrojů energie, které máme na území 27 států EU k dispozici (uhlí), a současně se ideologicky a legislativně vymezili proti jaderným zdrojům, zbývá státům, které se takto rozhodly, ke stabilizaci elektrizačních soustav pouze plyn – a ten především dovážíme. V důsledku zvoleného způsobu boje s CO2 je tedy EU stále více závislá na dovozu energie, zejména plynu. Proto se Unie tak snadno stala terčem ruského vydírání, které spolu s naší vlastní energetickou politikou vedlo k ohromnému nárůstu cen energie a inflace.
Dokázali jsme ruský plyn do značné míry nahradit dovozem z jiných států. Změna dodavatele ale nevede k větší bezpečnosti dodávek, orientujeme se totiž především na dovoz z arabských a afrických zemí (jak plynovody, tak LNG), které k nám nejsou o nic přátelštější než Putinovo Rusko. Stejně jako s omezováním emisí CO2 se Čína a Indie nepřidaly ani k sankcím proti Rusku. I v tomto případě je motivuje vlastní prospěch.
Je otázka, proč bychom se pro jejich prospěch měli v případě emisí CO2 obětovat my.
Autor v minulosti deset let řídil energetickou sekci v poradenské firmě Deloitte
Autor: Pavel Antonín Stehlík