Mrzneme a furt nabíjíme. Zima ukázala, proč elektroauta nejsou budoucnost
Z Prahy do Mnichova dojedete „normálním“ autem za tři až tři a půl hodiny, podle provozu. Já jel elektrickým zázrakem moderní mobility šest hodin (z toho hodinu a půl jsem strávil u nabíječky), chvílemi mi byla zima a espézetky kamionů na trati znám nazpaměť. Vítejte v jednadvacátém století. Mimochodem, to auto stojí milion.
Čtěte zápisky a komentář autoredaktorů MF DNES a iDNES.cz z reálného života s auty na baterky.
Naplánovali nám všem elektromobilitu, k zásuvkám máme začít jezdit tankovat v následujících letech, kompletní „přepnutí“ má nastat za deset, patnáct let. Po Evropě se chystají továrny na baterie do elekroaut, výrobci končí s vývojem spalovacích motorů, všechno je nalajnované. Ale dost nepřipravené a kulhající na obě nohy. Jak to vlastně dnes je? Co se stane, když si pořídíme auto zítra? Zkusili jsme to. Ještě teď je z toho ouzko.
Mezi zaslepenými nadšenci do elektromobility jsme velmi „populární“, údajně máme i vlastní vlákna v jejich internetových diskuzích, kde si z našeho tmářství dělají legraci. Tak jsme se rozhodli přežít vánoční svátky za volanty elektroaut, těch poslů budoucnosti.
No, jeden nakonec, když potřeboval opravdu jezdit a něco vyřídit, nastartoval naftový kombík a druhý osedlal svého terénního dinosaura. Ale popořádku.
Na začátek vysvětlíme, proč neřekneme, jaká bateriová auta to byla. Nechceme, protože si to nezaslouží. Sama o sobě jsou dobrá, mít normální pohon, jsou skvělá. To, že elektrická trakce pro všechny je nesmysl, je vlastní všem autům, takže se omezíme na obecnou specifikaci. Jeden jezdil evropským elektromobilem, druhý čínským. Oba s přibližně stejným udávaným dojezdem kolem čtyř set kilometrů – ten evropský měl větší baterii, takže to bylo s nemalou dávkou odříkání reálné, můj čínský kus byl hodně optimistický, ve skutečnosti v zimním počasí ujel polovic. Oba to jsou moderní vozy představené v posledních letech.
Na upřesněnou: toto jsou uživatelské poznatky dvou motoristů, kteří si o sobě dovolí říct, že jsou zkušení, mají za sebou statisíce kilometrů (milion je na dohled), doma autopark, který je pestrou směsí romantiky a punku, a s elektromobily mají zkušenosti, jsou v jejich užívání zběhlí a „v obraze“.
Chtěli jsme bateriová auta vyzkoušet jako běžní uživatelé, kteří do nich přesednou z normálního vozu – nebudou chtít měnit své návyky, přizpůsobovat život elektrovozu a péči o něj. Brzy zjistíte, že nám to vydrželo asi půlden, pak už se náš život točil kolem auta a nabíjení. V autech jsme se museli zabydlet: tento článek taky vznikl u nabíječky.
Zdůvodňovat, zkoumat, pátrat a omlouvat jsme nechtěli – shovívavost k na sílu tlačeným elektroautům odmítáme. Chtěli jsme prostě jen normálně jezdit! Nakonec jsme hlavně čekali a lamentovali.
Ano, rozumíme tomu, že nejsme ideální uživatelé elektromobilu. Chybí nám nejzákladnější věc: jedna nabíječka doma a druhá v práci. A jak jsme nakonec shledali: i kdyby byla před domem, je téměř nutnost mít garáž; takovou, kde není zima.
Hádáte správně: žít v zimě s elektromobilem pro nás byl očistec. Naštěstí mám otužilé, nestěžující si děti; kolega je na tom hůř, jeho princezny teprve odrůstají plenkám, takže je v autě, v němž je pět stupňů a vy akorát občasně pouštíte ofuk okna (aby se odmlžilo a zvenčí na něm nenamrzal sníh a mrznoucí déšť), prostě vézt nemůžete. Takže si rozmařile v autě topil. Na to upozorňují i sami výrobci, že topení je v elektroautech velký žrout.
Ano, když jsem jel dál, řídil jsem občas v rukavicích, vytápěl auto, jen když už mi zimou slézaly nehty na nohou, a to hlavně při nabíjení. Jezdit v bundě se nemá, protože vás bezpečnostní pás dostatečně pevně nepřimkne k sedačce, ale když vám jde pára od pusy, vidíte svou bezpečnost přeci jen z trochu jiného úhlu.
Zpomalení
Jaké tedy byly ty týdny? Zpomalené. Uznávám, nejsem ideální uživatel elektromobilu. Autem jezdím hlavně delší trasy, tříkilometrové přískoky „kolem komína“ mi autem přijdou jako nesmysl a obejdu se bez nich. Druhý z nás byl smířlivější, na svých dvacetikilometrových pojížďkách po městě se nemusel omezovat, jenže mít na to velké SUV za 1,7 milionu je nesmysl, to uznáte. A bohužel se ukázalo, že na nic jiného vlastně elektromobil moc dobrý není.
Což dokonale ukázala moje cesta do Mnichova: stotřicítkou jsem jel dohromady tak sto kilometrů z těch čtyř set (je to pořád po dálnici, v Německu částečně bez rychlostního limitu), ale třeba od Plzně se ploužil k nabíječce na hranici mezi kamiony. Ještě že nasněžilo, jinak bych byl za blbce. I tak jsem se dokodrcal s energií na třicet kilometrů, to kdyby nefungovala vyhlédnutá nabíječka (taky byl jeden z nabíjecích portů mimo provoz).
Číňanem (prostorné SUV) jsem jezdil hlavně po okreskách a dálnicích. Výhradně na úsporný (eko) režim auta v tempu ecorally, na okreskách maximálně osmdesát, spíš kolem šedesáti, po dálnicích jsem se rozdováděl nejvýš na sto dvacet, ale většinou se držel kolem stovky. A i když bylo minus sedm, skoro jsem netopil. Dojet s baterkou nabitou na 70 procent (230 kilometrů dojezdu) od středočeských Říčan nad jizerskohorský Tanvald a pak dolů k nabíječce do Jablonce nad Nisou byla expedice na tři hodiny (tak o hodinu víc než normálně – jel jsem elektromobilně přívětivější, pomalejší trasou). A bylo to „naknap“ – v cíli 9 procent baterky, dojezd 18 kilometrů. Na upřesněnou: trasa měří asi 150 kilometrů.
Plachtění po okresce je ještě snesitelné a brzdou provozu nejste, na dálnici je to ovšem peklo. Ploužící se elektromobily po dálnici mezi kamiony jsou realitou dneška a podle všeho budoucností. Ověřeno na vlastní nervy: šedesát kilometrů boleslavské dálnice ubralo z baterie polovinu dojezdu (120 km) a nabití baterky (kapacita 63 kWh). Jel jsem konstantně stovkou.
Když jsem potřeboval – byť s plně nabitým autem – namísto plánovaných 120 kilometrů za den najet o dalších sto šedesát víc (na otočku z Prahy do Plzně), bylo z toho celodenní dobrodružství a historka k pivu do hospody. Kamarád si pochvaloval, že má nový zážitek – tak pomalu jel do Plzně naposledy před padesáti lety na školní výlet.
Vytápění baterie
Jako obrovský žrout energie se ukázala zimomřivá trakční baterka auta, ona se totiž musí při vyjetí natemperovat, aby pracovala v optimálním režimu. Opět – pokud nemáte garáž, kde se auto stále dobíjí a předehřívá, jste v zimě nahraní. Když bylo kolem Vánoc minus šest, sežrala mi baterka, co se po mrazivé noci probouzela, na osmi kilometrech pětačtyřicet kilometrů dojezdu (ze 140 na 95).
Zápisky z palubního deníku:
- 23. prosince 10:30 (-3,5 stupně Celsia): dojezd 343 km, po zapnutí vytápění na Max klesne dojezd na 255 km
Nuda u nabíječky
Nabíjení jsme si nakonec osahali: našli si nabíječky, kde nebývá nacpáno. Sem tam nějaká nefunguje. Těm, kde se po připojení jednoho elektroauta druhé už nenabije, jsme se vyhýbali. U té nejmodernější v Česku se dvakrát vypnulo nabíjení – displej prostě vyhodil chybovou hlášku jako umírající počítač. Po chvíli zas stroj naběhl, ale bylo třeba nabíjení opět spustit. Prima, pokud se vám to stane, když nejste poblíž a po pár hodinách se vrátíte k nenabitému autu…
Připojíte se, a co teď? I u opravdu rychlé nabíječky strávíte půlhodinu, spíš čtyřicet minut. Čučet do mobilu jako ostatní kolem můžete, není to ale pro každého, všechny kamarády a tety obvoláte a pak? Kafe nepiju. Ostřílení elektromobilisté si vozí tablet a znají celý Netflix i všechny pornoservery. Já s notebookem na klíně pracoval. Ovšem, když takhle nabíjíte třikrát za den s rozjívenými výrostky na zadních sedadlech, venku leje nebo mrzne nebo obojí, je to na blázinec. Příště přibalíte něco na hraní. Kolega se snažil zabavit posádku tří dětí krmením hranolkami z fastfoodu – posílal jim je po jedné a nechával kolovat. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, když už dojdou slova na slovní fotbal.
Pokus nabít z poloviny vybitou baterku v garáži z 230voltové zásuvky skončil fiaskem: auto napsalo, že plné bude za 36,5 hodiny.
Jako nepoužitelné se ukázaly i normální „pomalé“ nabíječky u různých supermarketů: 11kW nabíječka u jednoho z nich dobila za 25 minut tři kilometry dojezdu. Přičítáme to opět zimě, ale ta v Evropě takhle kolem Vánoc bývá, už několik tisíc let.
Zápisky z palubního deníku (nabíjení):
- 6. ledna (0 stupňů, start s dojezdem 377 km, auto zahřáté po 177 kilometrech jízdy, prům. rychlost 87 km/h): baterie nabitá na 14 procent (dojezd 35 km), nabíjení u 50kW rychlonabíječky do 100 procent (udávaných 400 km) za 1 hodinu 35 min.
- Nabíječka Lidl hlásí: „Porucha nabíjení, chyba komunikace. Zkontrolujte, zda je vozidlo vypnuto a zkuste to znovu.“ Zkoušíme. Pak se situace opakuje a napotřetí se chytá.
Naftová záchrana
Velké finále nastalo na přelomu roku, když se oteplilo. Jeden zamířil z Prahy do Ostravy, druhý do Brna. První se dlouho odhodlával, vše plánoval jako vylodění v Normandii a zažil si předtím bezesnou noc. S elektroautem napříč republikou mezi kamiony, ideálně „severní cestou“ přes Hradec Králové, kde se nejede pořád po dálnici, trvala cesta pět hodin plus pak nabíjení do stavu, kdy je zas auto schopné někam vyrazit (normálně to se „spalovákem“ trvá o půlhodinu míň a přinejhorším za dvě minuty dotankujete palivo).
Druhý to nakonec vzdal a nastartoval naftového kombíka – na otočku zajel do Lužických hor a Žitavy, pak zpátky do hlavního města a hurá do Brna. Na naftu to po opravené D1 stotřicetikilometrovou rychlostí na tempomat trvalo hodinu čtyřicet do šesti litrů nafty za sto.
Takže: elektromobil za milion a půl je plně použitelný na přískoky do kanceláře, obchodu a školky s dojezdem reálně 230 kilometrů. Naftovým combi nižší střední třídy za šest set tisíc ujedete na jednu nádrž osm set kilometrů, zatopíte si a můžete jezdit sto třicet i víc. Tady něco nehraje.
Tohle nemůže vyjít
Ano, elektromobil je fajn, když vám kamarád ukazuje, jak skvěle startuje od semaforu a za jízdy si tiše přede; že si ho pořídil hlavně kvůli tomu, aby mohl v centru města parkovat kdekoliv a zadarmo, už je trochu postavené na hlavu. Když vám ho někdo půjčí nabitý, je to prima. Ale „existovat“ s ním, to je prostě šílenost pro naprosto specifickou miniaturní skupinu uživatelů.
Ten míň zmrzlý a naštvaný z nás dospěl ke smířlivějšímu postoji: „S elektromobilem lze žít, a nakonec i docela dobře, jen je třeba trochu zpomalit a udělat pár kompromisů. Pokud vám to stojí za pocit výjimečnosti, který ještě pořád bateriová auta vyvolávají, proč ne. Ale vzhledem k tomu, že planetě elektromobily ničím nepomáhají a že existují plně funkční stroje za zlomek jejich ceny, je jejich pořízení vlastně hloupost.“
Bateriová elektromobilita prostě není automobilismus ani funkční řešení mobility pro plošné nasazení do společnosti. To je očistec nebo kratochvíle pro někoho, kdo žije v paralelním světě, ve kterém se o auto stará víc než o děti. Pokud tedy nemá doma ještě v záloze to normální spalovací auto.
Už stačí, že v Česku neexistuje kompletní mapa nabíječek – o šílenství s čipy a kartami na nabíjení si povíme zas někdy jindy, teď máme vybito.
Suma-sumárum: Jsme klidní, tahle pitomost na baterky prostě nemůže vyjít.
A jak to dopadlo? Toho bateriového posla budoucnosti jsem nechal v Mnichově a šel na vlak. Ten mě za 360 korun dovezl do Prahy, o půl hodiny rychleji než auto na baterky. Bylo v něm teplo a čistý záchod. Dal jsem si pivo, prospal se, pracoval, četl…