Vědí zastánci Green Dealu, co dělají? Nejen bohové musejí být šílení
Následování Německa v jeho energetické politice nás dostalo do slepé uličky. Ve chvíli, kdy je celý Green Deal na vodě, bohužel slyšíme parafrázi na známé heslo Emila Zátopka: „Když nemůžeš, tak přidej!“, píše ve svém komentáři Petr Bayer, předseda Spolku za přiměřené ceny energií.
Pořád jsme si lámali hlavu, v čem je to hlavní ekonomické kouzlo německé Energiewende, tedy kompletní energetické přeměny německé energetiky, dávané nejen za příklad hodný, ale fakticky i nutný následování. Až v souvislosti s destrukcí Ukrajiny jsme se to dozvěděli: „Marketingově budeme hlásat vše bez uhlíku, ale když nefouká a nesvítí, postavíme to na ruském plynu. Ten je přece nejlevnější.“
Nevzdávat se jistoty
Z Němců začíná Evropu bolet hlava, byť prý vždy vědí, co dělají. Nejsmutnější na tom všem je, že musel Vladimir Putin vpadnout na Ukrajinu, aby Němci zcela přiznali barvu. I když každý, kdo celé to dobrodružství jejich energetické politiky (a vlastně celého Green Dealu, jímž naočkovali i unijní instituce v Bruselu) sleduje dlouhodobě, podobná tušení měl už dávno.
Přičtěme k tomu cynismus německých politiků, odmítajících hned na začátku ruské invaze Ukrajině pomoci se slovy, že za pár dnů bude hotovo, což médiím zděšeně sděloval ukrajinský velvyslanec v Berlíně, a i další německé lavírování ohledně sankcí – a obrázek smutné reality je úplný. Nemluvě o nedávné rétorice jednoho z německých ministrů (za Zelené), který radil bojovat proti ruskému prezidentovi nižší spotřebou masa…
A jak to tedy bude ohledně energetické politiky EU i samotného Německa dál? V prvních dnech po ruské agresi se sice objevovaly závěry, že Green Deal v této podobě možný nebude. A přiznám se, byla to úleva, vždyť jeho dopad do našich peněženek byl enormní už před válkou na Ukrajině – a ta vše ještě více násobí. Jenže nyní už se zase vracíme do původních kolejí. Na Green Dealu prý není potřeba co měnit, naopak je třeba v jeho naplnění ještě přidat. Proboha, to ani tato lekce nestačí? Co si potřebujeme na úkor obyvatel, padajících hlouběji a hlouběji do energetické chudoby, stále dokazovat?
Prakticky přes deset let neděláme nic jiného, než že upozorňujeme na jednu zásadní bezpečnostní energetickou pojistku – nevzdávat se tuzemské jistoty. Zvlášť když za ni pro normální lidi není spolehlivá a finančně únosná adekvátní náhrada. Jenže to se nejdřív musela projevit povaha vládnoucího režimu v Rusku v celé jeho obludnosti, abychom na to v Evropě i u nás přišli…
Teď najednou už to vědí i „hlavy pomazané“ a radí nám to i místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. Jenže zase zaznívají unijní proklamace tentokrát nikoli o rychlém odchodu od uhlí, ale nyní pro změnu o úprku od plynu (nemyšleno od toho ruského, což je samozřejmé). Už ne hot, ale rychle čehý! Proč nejdříve stanovujeme termíny odchodu od toho či onoho, aniž bychom měli připravenou náhradu?
Postup by měl být přece zcela opačný. Až když mám po ruce řešení, které nejenže bude šetrnější k životnímu prostředí, ale ustojí je i rodinné rozpočty, tak vyhlásím termín, dokdy je chci plošně zavést. Vytyčit nějaký letopočet, kdy skončím s tím či oním, a pak tajně doufat, že se do té doby povede vyvinout něco, co bude stát rozumné peníze? Bruselští úředníci a minimálně západní polovina Německa opravdu asi moc nevědí o závazcích xté pětiletky (z 90 % nikdy nesplněných nebo výsledkově zfalšovaných) při budování socialismu, ale přesně to nám jejich rétorika připomíná.
Smutný pohled na fakturu
Tvrzení o finanční výhodnosti obnovitelných zdrojů energií (OZE) také těžko obstojí při pohledu na faktury za elektřinu (ale i teplo). Všimněme si prosím ve finančním výkazu ročního vyúčtování za elektřinu též kolonky „podpora OZE“. Rok od roku vykazuje zvýšené částky a prodražuje tím celkové účty za energie. Jen letmým pohledem do svých vyúčtování jsem zjistil, že zatímco v roce 2014 mě osobně stály 860 korun, v loňském roce už přes dva tisíce… A to se týká všech několika milionů spotřebitelů v Česku.
Aby bylo jasno – proti samotným OZE nic nemáme, je potřeba věnovat se jejich vývoji, zapojovat je do energetické soustavy. Jejich široké využití v každé rodině ale musí dávat smysl i ekonomický (a bez dotací!), nejen environmentální. Tvrzení o jejich absolutní výhodnosti jsou pak jen lobbistické tlaky dobré tak na to, aby se daly natahovat ruce pro další dotace.
Tak už to na nás spotřebitele prosím nezkoušejte, ve vládě ani jinde, s tím, že Němci (potažmo Brusel) vědí, co dělají. Bohužel, nejen bohové musejí být šílení. Už jen proto, jak tvrdošíjná je podpora Energiewende a Green Dealu. Hlava nehlava, válka neválka, ať to stojí, co to stojí. Cenu, jakou jsou za to ochotni platit, nikdo penězi nevyváží. Teď to stojí už životy – zatím ty ukrajinské.