Zelené Norsko bohatne z ropy i plynu. Kvůli válce na Ukrajině víc než dřív
Norský premiér Jonas Gahr Store se před rokem dušoval, že ropa a zemní plyn jsou jen dočasné řešení a budoucnost země je v zelené energetice. Kvůli válce na Ukrajině však nyní Norsko na fosilních palivech vydělává více než dřív, s odklonem od fosilních paliv proto už tolik nespěchá.
Ekologická témata měla v Evropě ještě před pár lety zelenou. Když však Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině, musela jít ochrana přírody načas stranou. Místo ekologické transformace, která by znamenala přechod od fosilních paliv k alternativním formám energie, se tématem stala energetická bezpečnost.
Před válkou zajišťoval ruský Gazprom přibližně 35 procent spotřeby plynu v Evropské unii, ale to je už minulost. Někteří slovenští politici si přitom neodpustili řeči o tom, jak bez ruského plynu zmrzneme. Ale přestože dodávky ruského plynu klesají, Armagedon zatím nenastal. Vděčíme za to i norskému energetickému gigantu Equinor, který Gazpromu vyfoukl pozici největšího evropského dodavatele plynu. Norské dodávky v současnosti pokrývají asi 30 procent spotřeby plynu v EU.
Může to znít cynicky – a někteří to také za cynismus označují –, ale společnost Equinor na rusko-ukrajinské válce vydělává. Situace je o to pikantnější, že Norové se rádi chlubí svými ekologickými úspěchy. List Financial Times ovšem naznačuje, že jde o pokrytectví, protože Norsko je největším producentem ropy v severní Evropě, a to především díky hlubokomořské těžbě a vrtům v Arktidě.
Globální ropný i plynový hráč
Jak je možné, že největší producent ropy a plynu v severní Evropě je zároveň jednou z nejekologičtějších zemí? Jednoduše proto, že většina norské ropy je určena na vývoz, zatímco vláda v Oslu štědře dotuje alternativní formy dopravy, které nepotřebují fosilní paliva. „Příjmy podniků a vlády z prodeje ropy a zemního plynu sehrály klíčovou roli při utváření moderní norské společnosti,“ konstatuje státní portál Norsk Petroleum.
Kromě ropy se země může pochlubit také vysokou těžbou zemního plynu. Ta sice pokrývá jen asi tři procenta celosvětové poptávky, ovšem coby exportér je Norsko světovým hráčem, víc plynu vyváží jen Katar a Rusko. Odhaduje se, že norský export v posledních letech pokrýval spotřebu plynu v EU z 20 až 25 procent.
Vývoz ropy, zemního plynu a LNG (zkapalněného zemního plynu) představoval v roce 2022 až 73 procent hodnoty celkového norského vývozu. K výrobě energie ve vlastní zemi přitom Norové využívají jen minimum vytěžených fosilních paliv. Ačkoli se Norsko počtem obyvatel blíží Slovensku (Oslo má jen o něco více obyvatel než Bratislava), ve světovém srovnání patří k hydroenergetickým velmocím. Převážnou většinu potřebné elektřiny tam vyrábí vodní elektrárny, o zbývající část se starají geotermální zdroje a větrné turbíny.
Pokud jde o ekologické způsoby dopravy, podle časopisu GEO byl v roce 2016 každý čtvrtý norský automobil elektrický nebo měl alespoň hybridní pohon. O něco čerstvější údaje nabízí portál Statista, podle něhož množství elektromobilů v zemi vzrostlo v letech 2017 až 2022 více než trojnásobně. S tím souvisí i rozvoj potřebné infrastruktury. „Mezi lety 2015 a 2022 vzrostl počet veřejně dostupných nabíječek o více než 335 procent na přibližně 24 100 jednotek,“ uvádí Statista.
Před dvěma lety se nejprodávanějším vozem v Norsku stal elektromobil Tesla Y. Přechod na elektromobilitu totiž podporuje i místní daňový systém, který zvýhodňuje majitele vozidel s nižšími emisemi. Norský parlament má dokonce ambiciózní plán, podle něhož by již od příštího roku měla být všechna nová auta bezemisní. To znamená, že vozidla budou muset být buď elektrická, nebo vodíková. Což opět nahrává státnímu Equinoru, který se rovněž snaží zapojit do výroby ekologického vodíku.
Změnit název nestačí
Společnost Equinor, původně Statoil byla založena v roce 1972 norskou vládou v reakci na objev obrovských zásob ropy. Firma se postupně stala největším těžebním podnikem v Norsku (v těžbě z mořského dna patří dokonce ke světové špičce) a jedním z největších dodavatelů energií v Evropě.
Jak napovídá původní název, společnost Statoil se zpočátku zaměřovala především na těžbu ropy. Postupně však přešla na širší spektrum energií se zaměřením na obnovitelné zdroje, od solární a větrné energie až po již zmíněný zelený vodík. Se změnou priorit souvisela i změna názvu v roce 2018.
Podle vedení společnosti nový název ilustruje směr, kterým se má firma v budoucnu ubírat. Skládá se ze dvou částí, přičemž předpona „equi“ má odkazovat na rovnováhu a rovnost, tj. záměr dát vedle ropy a plynu stejný prostor i alternativním zdrojům energie. Druhá část „nor“ odkazuje na norský původ podniku. Eldar Sætre, bývalý ředitel Equinoru, považuje změnu názvu za nejemotivnější rozhodnutí svého života a je přesvědčen, že se osvědčila. „Společnost Equinor má ambici dosáhnout v roce 2050 nulových emisí,“ chlubí se podnik na svých internetových stránkách.
Tuto tezi však list Financial Times zpochybňuje. „Equinor sice investuje do větrné energie a dalších zelených technologií, ale slušnou budoucnost vidí i v plynu a ropě,“ píše britský deník. A připomíná, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová opět vyzývá k podpoře obnovitelných zdrojů energie, což může vyvolat při jednáních mezi Oslem a Bruselem napětí. Protože EU plánuje dosáhnout nulových emisí, Brusel se podle analytiků zdráhá souhlasit s odběrem velkých objemů plynu na delší období.
Objevují se také zvěsti, že Norsko neuvažuje o vstupu do EU právě kvůli obavám z energetických omezení. Ovšem jako hlavní důvod je většinou uváděna nejasná obava ze ztráty suverenity, například při rozhodování o norském rybářském průmyslu, který je vedle nerostného bohatství dalším motorem tamní ekonomiky.
Loni norský premiér Jonas Gahr St/ore prohlásil, že plyn a ropa jsou pouze dočasným řešením. „Když však vidíme těžařský průmysl, který stále vydělává kolem 80 milionů dolarů denně, vyvolává to pocit, že Norsko nemá příliš velkou motivaci se k němu předčasně obracet zády, přestože zájem o zelenou energii roste,“ uvedl Financial Times. Naznačuje tak, že Norové nepostupují na cestě k zelené budoucnosti dostatečně rychle.
Morální dilema
Ján Klepáč, bývalý politik a místopředseda slovenského Úřadu pro regulaci síťových odvětví v lednovém rozhovoru pro HN.sk naznačil, že zelená debata je možná irelevantní jen v kontextu EU. „Evropa si také musí uvědomit, že nemůže diktovat světu, když na jejím území žije jen šest procent obyvatel zeměkoule, kteří produkují 8,5 procenta globálních emisí. Při vší úctě, my tento svět nezachráníme,“ řekl.
Domnívá se přitom, že v zájmu celosvětového snížení emisí by bylo mnohem výhodnější dodávat zemní plyn do Číny, která by pak mohla uzavřít své tepelné elektrárny. „Myslím si, že po eurovolbách nastane v Evropě renesance ekologických otázek,“ dodal Klepáč. Volby do Evropského parlamentu se konají začátkem června.
Stále ovšem platí Pařížská dohoda z roku 2015, jejímž cílem je bojovat proti změně klimatu. Ta je však sama o sobě poměrně abstraktní a je obtížné posoudit, zda konkrétní společnost – například Equinor – jedná v souladu se svými stanovami. „Z tohoto pohledu vypadá strategie Equinoru jako sázka na to, že vlády nejenže nesplní pařížské cíle, ale že ani nedodrží závazky, které již přijaly,“ interpretuje kroky norské společnosti Simon Mundy z Financial Times.
Nejen Equinor, ale ani samotné Norsko zřejmě nemá důvod se od ropy odvracet, protože právě díky ní provozuje největší státní investiční fond na světě. Jedná se o Norský ropný fond (známý také jako Norský investiční fond), který před pár měsíci oznámil rekordní zisky za rok 2023 – 2,22 bilionu norských (přes bilion českých) korun. Fond vlastní akcie tisíců velkých i malých společností, ale také stovky nemovitostí po celém světě. Prostředky fondu používají Norové na rozvoj zdravotní péče, podporu v nezaměstnanosti, důchody, infrastrukturní i vzdělávací projekty.
„Fond se snaží investovat eticky a odpovědně. To znamená, že neinvestuje do společností, které poškozují životní prostředí,“ uvádí na svém webu. Etický rozměr zdůrazňuje i v souvislosti s veřejnou diskusí. Morální dilema spojené s těžbou nerostných surovin prý v norské společnosti silně rezonuje.
Autor je redaktorem slovenských HN.