Zima bude jako ropný šok. Uhelné prázdniny nevylučuji, říká zmocněnec
Odvrácení od Ruska kvůli invazi na Ukrajinu znamená, že nás čeká krušná zima. Podle zmocněnce ministerstva zahraničí pro otázky energetické bezpečnosti Václava Bartušky budou těžké i zimy v dalších letech. Co říká na opatření, která mají energetickou krizi mírnit? Jaké má teď Evropa možnosti? A proč má Česko coby vývozce tak drahé ceny elektřiny?
Mají se lidé bát už této zimy?
Bát se určitě ne, ale že nás tato a příští dvě zimy proškolí v tom, co je důležité a co opravdu potřebujeme k životu, o tom nepochybuji. Čekají nás tři složité zimy.
Rovnou říkám, že budeme Rusko nahrazovat dodavateli, kteří budou neméně složití. Rozhodně v energetice nečekejte v příštích letech klid.
Belgický premiér Alexander de Croo ovšem prohlásil, že těžkých zim čeká Evropu pět až deset…
Musíme nahradit zhruba 40 % dodávek ruského zemního plynu a 30 % dodávek ropy. Takový byl podíl ruského plynu a ropy na celkové spotřebě v Evropské unii v loňském roce. A tento přechod musíme zvládnout rychle, v hlavních číslech během příštích dvou tří let. Zároveň ale platí, že svět vstoupil do velmi neklidné doby a budeme nahrazovat jednoho ne úplně stabilního dodavatele jménem Rusko mnoha jinými – neméně nestabilními. Když se dnes podíváte na mapu světa, kdo vyváží ropu a zemní plyn, je tam jenom pár demokracií typu Norska, Austrálie nebo Kanady. Většina exportérů ropy a zemního plynu jsou země buď autoritářské, nebo ne úplně stabilní. Případně obojí.
Kde lze hledat prapůvod toho, že ceny energií mohou v Česku naráz vyskočit až na neúnosné hodnoty? Tedy kromě toho, že sousední Německo se rozhodlo začít zavírat nejen uhelné elektrárny, ale i všechny své jaderné a vsadit jen na vítr, slunce, vodu a hlavně levný ruský plyn…
Velký podíl na tom má, a to nejenom u nás a v Německu, ale i v dalších zemích Evropské unie, velmi silný pocit, že jsme v pohodě, že je Evropa v naprostém bezpečí a klidu. V České republice tento pocit mimořádně zesílil po vstupu do Evropské unie v roce 2004. Udělali jsme ohromný kus práce před vstupem do NATO a EU. Potřebovali jsme se zbavit závislosti na Rusku, chtěli jsme na Západ, snažili jsme se. Po květnu 2004, kdy jsme vstoupili do EU, jsme si ale obrazně řečeno jako stát dali nohy na stůl a řekli si, že jsme už v bezpečí. Přišel rok 2009 s plynovou krizí, která námi zatřásla, a myslím, že jsme tehdy v rámci našeho předsednictví v EU dokázali velmi mnoho. Znovu se bezpečnost dostala do naší pozornosti. Jenže pak jsme se znovu uklidnili. A vlastně ani ruské obsazení Krymu v roce 2014 nás neprobralo. Takže nechtěl bych to připisovat jedné vládě, protože pocit, že máme v zásadě hotovo, sdílela většina politických stran u nás.
Bylo chybou, že vláda v roce 2017 odmítla obnovit kontrakt na norský zemní plyn?
To jsme přesně u toho. Tam ale nebyly důvody bezpečnostní, nýbrž hlavně ekonomické, a obava z toho, jak by to politicky vypadalo… My jsme od roku 1997 měli dvacetiletý kontrakt na norský zemní plyn, který pokrýval asi třetinu naší spotřeby. Kontrakt skončil v roce 2017, zájem prodloužit ho mělo jak Norsko, tak i Česko, ale protože jsme v roce 2000 kompletně privatizovali plynárenství do rukou RWE (německá společnost zajišťující mj. třetinu výroby elektřiny v celém Německu, pozn. red.), museli by samozřejmě převzít smlouvu oni. A RWE logicky řeklo, že jsou soukromá firma a kupují plyn velmi levně na burze v Rotterdamu. A pokud český stát chce mít jistotu a norský kontrakt, že od vlády chce ten rozdíl – řádově v jednotkách eur na megawatthodinu, z dnešního pohledu úplně směšný – každoročně doplatit. Český stát by tedy musel za tuto bezpečnostní pojistku poslat každý rok několik set milionů korun soukromé firmě. Většina politiků to považovala za nedůležité a mnozí se báli, že by se psalo o tom, že stát okrádá občany a posílá nemalé peníze privátní firmě. Že by to z dnešního pohledu státu ušetřilo desítky miliard korun, o tom není sporu.
| Mgr. Václav Bartuška (54) |
Polsko se však z krize v roce 2009 poučilo a začalo stavět plynovod.
Musíte ovšem říct, že plynovod z Norska stavěli Poláci opakovaně. Vždy jedna vláda projekt rozjela a další ho natruc zastavila. To se stalo i po roce 2009: snahu zbavit se kompletně závislosti na Rusku měla strana Právo a spravedlnost, takže když poté zvítězila Občanská platforma, zrušila všechno, co předchozí vláda udělala. Poláci tak plynovod z Norska postavili až napotřetí, podobně jako terminál na LNG (zkapalněný plyn – plyn se na kapalinu, jež vzniká při jeho ochlazení na –162 °C, převádí proto, aby mohl být díky až 600× menšímu objemu přepravován pomocí mořských tankerů nebo cisternových vozidel, pozn. red.). Nicméně, všechna čest: Poláci si stejně jako Litevci, Lotyši a Estonci mnohem více uvědomovali, že se Rusko vrátilo zpátky ke své imperiální politice. A už po zabrání ukrajinského Krymu se začali chystat na příští konflikt s Ruskem. My ne.
Do jaké míry byl energetický trh ovlivněn plánem Green Deal, tedy Zelenou dohodou pro Evropu, která si dala za cíl, že Evropa bude jako jediný kontinent světa v roce 2050 „klimaticky neutrální“? Že tedy extrémně sníží produkci CO2 a dalších skleníkových plynů…?
Zelený úděl je poměrně nový, jde o poslední tři roky. Zato snaha prosadit jako základní zdroj výroby elektřiny a tepla obnovitelné zdroje (tedy pomocí slunečních, větrných a vodních elektráren či biomasy, pozn. red.) je s námi už dvě desítky let. Od celoevropského summitu o využití obnovitelných energií v březnu 2007 se začal vytvářet trh, který podporoval obnovitelné zdroje. Prakticky vznikly dva trhy na elektřinu a teplo – jeden pro obnovitelné zdroje a druhý pro všechny ostatní. A nepochybně v rámci toho se až příliš často politika stala tím, kdo říkal technikům, jak to má vlastně fungovat. Dobrým příkladem jsou solární panely v Česku. Celý fotovoltaický boom, který tu byl až do roku 2010. Ten nás stojí ročně 45 miliard korun, a protože dotace byla na dvacet let, ještě pár let nás to stát takové částky bude. To přesně ukazuje, že můžete mít dobře myšlené politické cíle, které jsou ve finále kontraproduktivní a stojí spoustu peněz. Do značné míry to byla nepromyšlená podpora, někdo říká i podvod. V podstatě zaplatíme během dvaceti let bilion korun za jednotky procent výroby elektřiny ročně. V naší zemi kvůli tomu získaly obnovitelné zdroje velmi špatnou pověst.
Nesehrálo v současné situaci roli i příliš rychlé zavírání uhelných elektráren?
Zavírání fosilních elektráren je do jisté míry logické. To, že se u nás loni zavřel například Mělník III nebo Prunéřov I, bylo dáno jejich stářím. Většina uhelných elektráren v Evropě byla postavena po druhé světové válce. Prodloužit jejich životnost by často znamenalo fakticky postavit elektrárnu novou. U nás se takto obnovily tři elektrárny – Tušimice, Prunéřov a Ledvice. Ve všech třech případech to znamenalo strhnout stávající stavbu a postavit kompletně novou elektrárnu. Generální oprava kotle, který funguje 40 let, dost dobře není možná. Pro mnoho zemí byla stejná volba: jít dál s uhlím, nebo přejít na jiné zdroje. Tlak na omezování emisí CO2 byl důležitý, důležitější ale byla snaha mít čistý vzduch. Nebyla to pouze zelená klika nebo lobby, byl to i zájem lidí o to, co dýchají.
Nejsou ekologická opatření Evropské unie trochu pokřivená? V normálním tržním prostředí se určuje cena energie podle nejlevnějšího zdroje, zatímco kvůli politické podpoře Green Dealu je to v Evropské unii naopak podle zdroje nejdražšího.
No, největší část podpory obnovitelných zdrojů je ta, kterou veřejnost takřka nevidí. A to je to, že během reformy trhu před patnácti lety dostaly absolutní prioritu přístupu do sítě. Vlastně to znamená, že pokud zrovna svítí slunce nebo fouká vítr, mají větrné nebo sluneční elektrárny absolutní prioritu. Podle jejich provozu a výroby se ostatní zdroje omezují, případně zastavují. Což je upřímně řečeno postaveno na hlavu. Ale toto byl základ celé transformace trhu.
Mnozí ekonomové (a už i politici) přiznávají, že příliš kvapné tempo zelené politiky zdražování
nastartovalo. A že Putinova válka a vydírání Ruskem skrz zastavení dodávek plynu a ropy tomu potom zasadily ještě citelnější ránu…
V Německu navíc v roce 2010 přijali Energiewende. Tedy plán na kompletní přeměnu tamní ekonomiky. Plán konce výroby energie z uhlí, ropy, ale i na odstavení všech jaderných elektráren a přechod na obnovitelné zdroje. A v rámci tohoto plánu bylo pro „přechodné období“ téměř vše postaveno na levném ruském plynu jako hlavním zdroji energií.
A jsme u základní otázky, kterou nyní Němci řeší znovu a znovu – zda udělali chybu. V Německu mnoho politiků i velká část veřejnosti věřili, že je možné Rusko změnit. Wandel durch Handel (změna skrze obchod, pozn. red.). Šlo o víru, že se Rusko změní tím, že bude v kontaktu s námi, bude obchodovat, bohatnout a postupně se stane mírumilovnou spřátelenou zemí. To byl v německé politice velmi silný směr. Nakolik v tom hrál roli zemní plyn za nízké ceny nebo druhá světová válka a německý pocit viny, to ať posoudí historici. Ale obojí bylo přítomno. A myslím, že to, co nyní Německo zažívá, je obrovská kocovina. Rusko není tím vysněným přítelem a partnerem, ale naopak má znovu chuť okupovat území kolem sebe. A ruští vojáci píšou na rakety, jež vystřelují na Ukrajinu, heslo: „Na Berlín.“ To v Německu hodně rezonuje. A je to šok pro mnoho lidí. Myslím, že pro velkou část západních intelektuálních elit je 24. únor 2022 bodem zlomu. Asi nejvíce podobný 21. srpnu 1968, kdy spousta západních evropských komunistů přestala věřit na socialismus s lidskou tváří. Až sovětské tanky v Praze je z tohoto snu probraly.
Už 31. března jste vystoupil na bezpečnostním výboru Poslanecké sněmovny s varováním, že pokud si nezajistíme dostatek energetických zdrojů jinde, zhroutí se Česká republika jako jedna z prvních, protože patříme mezi země nejvíce vázané na dodávky plynu z Ruska. Dalo se už měsíc po začátku okupace Ukrajiny vyčíst, že se blíží energetická krize?
Ano, to už bylo vcelku jasné. Po 24. únoru jsme si s elektroenergetiky, plynaři a ropným průmyslem udělali poměrně tvrdý audit změněné situace – co máme, co ne, co jsme schopni nahradit. Proto jsem už pár dnů po začátku války v České televizi říkal, že budeme pálit cokoliv, abychom prošli příští zimou. A vyhláška umožňující pálit uhlí a mazut byla změněna minulý měsíc… Základní parametry byly tedy jasné. Co nevíme dosud, je to, zda se plyn z Ruska zastaví teď, příští měsíc, nebo uprostřed zimy.
Umocnilo tento šok červencové uzavření plynovodu Nord Stream I pod záminkou, že je kompletně porouchán, ačkoliv jeho výrobce, německý Siemens, o ničem nevěděl?
Šlo o opakované zavírání. A přimělo mě to k tomu, prostudovat si dokumentaci kompresorové stanice Portovaja, která tlačí plyn do Nord Streamu 1. (V ruské továrně, jež je nedaleko finských hranic na začátku plynovodu Nord Stream 1, hoří už od června ohromný plamen, protože Rusko spaluje zemní plyn, který se dříve vyvážel do Německa. I když ruská společnost Gazprom snížila těžbu plynu o 42 %, stále má v síti jeho obrovský přebytek, a tak denně spálí a pošle pánubohu do oken plyn v ceně 10 milionů dolarů. Zároveň tím vytváří obrovské množství emisí, pozn. red.). Stanice Portovaja má devět kompresorů a sedm z nich stačí k plnému provozu, k tlaku, který je 97 atmosfér, což je mimochodem nejsilnější tlak v plynárenském potrubí na světě. Takže pokud vám z devíti turbín stačí sedm, abyste mohl plně provozovat plynovod, a jedna z těch devíti je v opravě – a vy kvůli tomu snížíte provoz celého plynovodu nejprve na 40 % a pak na 20 %, je v zásadě každému jasné, že lžete. A jsme zpátky u toho šoku – pro německé hospodářské a politické elity byla myšlenka, že by je Rus vydíral, nepředstavitelná. Němcům se přece nikdy nic podobného stát nemůže, oni mají k Rusku speciální vztah, jenž nikdy nebude narušen. No, a to vše je teď v troskách.
Jde uzavíráním plynovodu ze strany Ruska i o formu nátlaku na otevření druhého plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, u něhož byl letos ze strany Německa pozastaven proces certifikace kvůli ruské agresi na Ukrajině?
To asi byla původně ruská představa, že si tímto vynutí uvedení do provozu u Nord Streamu 2. Německý kancléř ovšem opakovaně řekl, že se Nord Stream 2 uvádět do provozu nebude. Uvidíme. Mnohé se může v následujících měsících změnit, ale myslím, že odhodlání německé vlády udělat jednou provždy jasný řez je teď velmi silné.
Angela Merkelová byla německou kancléřkou od roku 2005 dlouhých 16 let. Nedávno obhajovala svoji letitou snahu dohodnout se s Ruskem a Vladimirem Putinem po dobrém: „Nemusím si vyčítat, že jsem se příliš málo snažila.“
Rusko napadlo Ukrajinu, a Západ na něj uvalil ekonomické sankce. Jak moc hraje Rusko skrze svůj plyn s Evropskou unií mocenskou hru?
Ropa a plyn jsou jedny z mála nástrojů, jak může Rusko Západ vydírat. Jaké výrobky máme doma z Ruska? Automobil? Telefon? Počítač? Nejspíš nic. Plyn a ropa jsou jedinou žádanou komoditou. Proto musíme počítat s tím, že se ruská ropa a plyn mohou zastavit prakticky kdykoliv.
A důsledkem této situace, ale i třeba toho, že kvůli předtím odkládaným opravám byla ve Francii načas odstavena většina jaderných elektráren, je i to, že megawatthodina elektřiny vyskočila na evropském trhu na 700 eur, což bylo čtrnáctkrát víc než začátkem roku 2021?
U elektřiny jsme měli 29. srpna už i cenu 1 300 eur. Když se člověk podívá zblízka na obchodování ten den, kdy se určila taková spotová cena pro elektřinu (okamžitá cena elektřiny na burze, pozn. red.), šlo o obchod dvou megawatthodin. Pro představu: běžný byt v Česku spotřebuje za rok 4 MWh elektřiny, rodinný domek mezi šesti až osmi megawatthodinami za rok.
Takže někdo chtěl koupit takhle miniaturní množství elektřiny, zaplatil za ni astronomickou sumu, a téhle ceně se pak podle pravidel přizpůsobila aktuální cena elektřiny na celé evropské burze…
Naprosto jasně šlo o příklad spekulace. Podobně i obchodování na plynové burze v Rotterdamu je dnes v zásadě vedeno velmi malými objemy plynu. Nakolik je to hysterie nebo čistá spekulace hráčů na trhu, kteří věří, že takto dokážou cenu vyšroubovat ještě více, ať prověří burzovní dohled. Ti, co říkají, že trh reaguje normálně, a argumentují tím, že cena kolem 1 000 eur za megawatthodinu elektřiny je odrazem nabídky a poptávky, by měli odpovědět na základní otázku – jak je možné, že více než deset let stála stabilně elektřina okolo 20 až 30 eur za megawatthodinu? A že aniž by se dramaticky zvýšila poptávka nebo propadla nabídka, cena najednou vyletí na třicetinásobek? Na všech komoditních burzách se zastavuje obchodování, pokud cena nějaké komodity začne výrazně klesat nebo stoupat. To, že se dnes hovoří o pozastavení obchodování na burze s plynem či elektřinou, mi proto přijde jako naprosto logická myšlenka.
Je možné, že se Evropská unie v otázce ceny plynu a distribuční ceny nikdy neshodne?
Jsme v bodě zlomu. Je možné, že se opravdu neshodneme vůbec na ničem. Nebo naopak na všem. Nastal okamžik, kdy je možné skutečně cokoliv. Posílení Unie i její rozpad.
Jaké má Evropská unie vůbec možnosti? Je tou cestou například plyn z Nigérie nebo Ázerbájdžánu?
Nahrazení ruského zemního plynu má tři části. První je zemní plyn ušetřit. Nepoužívat ho k vytápění veřejných budov, škol a podobně. Druhá varianta je nahradit ho (i jinde, kde je to možné, pozn. red.) například uhlím. Mimochodem, nedávno zveřejněná vyhláška umožňuje teplárnám používat místo zemního plynu právě uhlí nebo mazut. Teprve na třetím místě vidím náhradní objemy plynu, protože Rusko dodalo v loňském roce do EU 155 miliard kubíků zemního plynu a nahradit tak velký objem během jednoho roku je nemožné. To nikdo volně k dispozici nemá.
Když je řeč o nových dodavatelích, bavíme se o jednotkách miliard kubíků v nejbližším období a o větších objemech v dalších letech. Máme tři dodavatele potrubím – Norsko, Alžírsko a Ázerbájdžán –, kteří nám reálně dodají o jednotky miliard kubíků více. U LNG slyšíme hezká americká slova, ale uvidíme, zda se tyhle sliby splní. Hlavní dodavatelé zkapalněného plynu jsou Katar, Spojené státy a Austrálie. Je evidentní, že největší šanci na nové dodávky LNG má Evropa z Afriky. Pětice zemí, kde je největší potenciál, jsou Nigérie, Angola, Rovníková Guinea, Senegal a Mosambik. Většina energetiků zná země Perského zálivu, Rusko, Spojené státy, ale toto je pro nás nový svět. A rovnou říkám, že budeme Rusko nahrazovat dodavateli, kteří budou neméně složití. Rozhodně v energetice nečekejte v příštích letech klid.
Evropská unie si předsevzala, že do konce letošního roku omezí závislost na ruském zemním plynu o dvě třetiny. Jedním z řešení je dovoz zkapalněného plynu (LNG) pomocí speciálních přepravních tankerů, zejména z USA. Je to však mnohem dražší.
V červnu ovšem Evropská unie dovezla tankery více zkapalněného plynu ze Spojených států, než kolik doteklo plynovodem z Ruska.
Pokles dodávek ruského plynu je evidentní, ale zároveň musím dodat, že v červnu a červenci máme spotřebu plynu nejnižší. Ve střední a severní Evropě přijde největší spotřeba až v zimě. V lednu či únoru si promluvme znovu.
Proč Česko, které je vývozcem elektřiny a dovozcem plynu, tyto dvě komodity neoddělí?
To je otázka, kterou si kladu už několik posledních let. A pokud odpověď nechápu já, nejspíš ji nemůže chápat ani většina lidí u nás. Otázka je jednoduchá – jak je možné, že Česká republika, která ročně vyrábí 72 terawatthodin elektřiny a spotřebuje 61 terawatthodin – čili jsme vývozci 11 terawatthodin za rok –, má tak drahou elektřinu? Proč při výrobních nákladech, jež jsou u nás mezi 10 a 20 eury za megawatthodinu, má tato elektřina stát 400 eur? Tady je něco špatně. Slyšel jsem mnoho výkladů učených lidí a ekonomů, proč je to takto správně a že je Lipská burza v pořádku (právě podle ní se určují ceny elektřiny i v Česku, pozn. red.), ale pro normální lidi je to nevysvětlitelné. Navíc dlouhodobě si myslím, že elektřina není úplně klasická komodita, že je to veřejný statek. Protože když elektřinu nemáte, jste vyřazen ze společnosti. Od komunikace přes vzdělání až po normální práci. Když nemáte na mercedes, mohu vám říct, ať si koupíte škodovku. Jenže když nemáte peníze na elektřinu, těžko mohu říct, abyste ji vypnuli a půl roku byli bez ní. A pokud budou ceny elektřiny tak vysoké, jako jsou nyní na spotových trzích, je to neúnosné pro podniky i pro občany.
Nejvíce ale vysoké ceny energií zasáhnou výrobní podniky, z nichž některé nejspíš zkrachují.
Dopad je na firmy a občany drtivý. Takové ceny nedokážou dlouhodobě unést žádné firmy. Argument, že jsou to pouze ceny okamžité, spotové, a že nikdo takové ceny neplatí, je pěkný, ale ony už začaly chodit zálohy na další období a odrážejí to, jak vysoké jsou současné ceny elektřiny.
Jaká je cenová provázanost plynu a elektřiny?
V posledních několika letech v Evropě platilo, že se cena elektřiny dá jednoduše vyjádřit vzorečkem: dvojnásobek ceny plynu plus 40 % emisní povolenky. Což fungovalo skvěle, dokud byla cena plynu nízká a cena emisních povolenek také, protože stály kolem 6 eur. Cena plynu byla dlouhodobě mezi 12 až 16 eury za megawatthodinu. Čili: 2 × 12 je 24 plus 2 eura z povolenky – cena spotové elektřiny tedy byla kolem 26 eur. Jenže v okamžiku, kdy plyn není za 12, ale za 200 eur a povolenka nestojí 6, ale 74 eur, jsme na ceně kolem 430 eur. To je samozřejmě zásadní problém. (Emisní povolenka je nástroj EU ke snížení emisí skleníkových plynů. Jde o jakousi ekologickou daň pro firmy, jež vyrábějí či používají fosilní paliva. Úřady EU navíc ve snaze přimět je k rychlému přechodu na „čisté“ zdroje množství povolenek neustále snižují. Cena povolenek tedy stále stoupá, navíc s nimi začali na energetických burzách obchodovat spekulanti, pozn. red.)
Proč s cenou plynu roste i cena elektřiny? V Evropě se jí ze zemního plynu vyrábí jen zhruba pětina.
To, že dnes cena zemního plynu určuje cenu elektřiny, je samo o sobě zvláštní. V případě České republiky je to ještě absurdnější, protože máme pouze dvě paroplynové elektrárny – Počerady a Vřesovou (ze zemního plynu se v Česku ročně vyrobí cca 6 % elektřiny, pozn. red.). Pro výrobu elektřiny máme primárně hnědé uhlí a atom. Snaha oddělit cenu elektřiny od ceny plynu je tedy jasná.
Bylo by to pro Česko řešením stávající situace?
To by byl jenom začátek. Reálně musí v Evropě nastat debata o zdrojích – kolik máme elektráren, jak rychle se dají postavit nové, jestli potřebujeme mít všechny předpisy, které nám svazují ruce. Nizozemsko 8. září otevřelo terminál na LNG v přístavu Eemshaven, který začalo chystat letos v březnu. Původní termín dokončení byl v lednu 2023, ale uspíšilo to tím, že dalo – podobně jako Německo nebo Dánsko – stranou všechny předpisy pro výstavbu kritické infrastruktury. My Češi máme pořád stejný právní rámec jako před válkou na Ukrajině. Stavba takového terminálu by u nás trvala šest a více let.
Je cestou z energetické krize zastropování cen energií? Vláda určila maximální cenu silové elektřiny v přepočtu na jednu megawatthodinu 6 000 korun, včetně všech dalších poplatků zaplatí tedy domácnosti, menší firmy a veřejný sektor (školy, nemocnice atd.) za jednu kilowatthodinu od 7 do 9 korun.
Smysl to má, protože ceny musejí být pro lidi únosné. Mně ale pořád chybí mechanismus zastropování, jak se to přesně udělá. Říct Katařanům, Rusům nebo Američanům „Chceme váš plyn za tuto a tuto sumu“ je sice hezké, ale pochybuji, že budou souhlasit. Někdy se v dobré víře udělá rychle něco, co má ve finále negativní účinky pro všechny. Pořád mi leží na srdci to, jak parlament v roce 2005 odsouhlasil zákon, který měl dobrý cíl: nárůst fotovoltaiky. Jenže definoval podporu investic příliš štědře. Výsledkem byl solární boom, jenž nás teď stojí ročně 45 miliard korun…
Ve Francii rovnou přistoupili k tomu, že výrobce a distributora elektřiny Électricité de France znárodnili.
Francouzská vláda loni v říjnu využila toho, že má v Électricité de France většinový podíl, a přikázala EdF zavést sociální tarif pro francouzské občany. Moc se neptala minoritních akcionářů, co si o tom myslí. A nikdo z nich se neozval, že je proti tomu… Až letos na jaře vláda rozhodla, že zbytek EdF vykoupí a celou firmu znárodní. Upřímně si myslím, že se něco podobného může stát i v dalších evropských zemích. V případě našeho ČEZ mně to věčné odvolávání se na minoritní akcionáře přijde zvláštní (v ČEZ má stát v současné době 69,78 % akcií, pozn. red.).
A co windfall tax, tedy zpětné zdanění mimořádných (nepřiměřených) zisků v celé Evropě? Ministr financí Zbyněk Stanjura počítá s výnosem této daně ve výši 70 miliard korun.
Myšlenka zdanit všechny zdroje elektřiny, jež mají nepřiměřený zisk, je oblíbená. Snadno se prezentuje veřejnosti. O jakých třech zdrojích, které nyní velmi vydělávají, se ale bavíme? Jsou to výrobci z uhlí – na jejich zdanění se všichni shodnou okamžitě. Výroba z jádra – to kromě Francie a Česka schválí asi většina. Ovšem nejvíce v tuto chvíli vydělávají obnovitelné zdroje. A to chci vidět, jak vlády v Německu, Švédsku, Francii, Nizozemsku nebo Itálii, jež strávily dvacet let masivní podporou obnovitelných zdrojů, prosadí nyní jejich zdanění z 98 procent. To by byla otočka, jakých je v politice málo.
Dovolil bych si říct jednu větu, která možná nyní zní trochu přehnaně. Evropa má v oblasti energetiky několik posvátných „krav“ a tato krize povede k tomu, že některé z nich budou muset být zabity. Protože jinak tuto zimu ani ty příští Evropa neustojí. Mezi ty posvátné věci patří emisní povolenky a obchodování s nimi, obecně postavení obnovitelných zdrojů jako zdroje, který je upřednostňován mimo jakoukoliv soutěž, a pak také jaderná energetika, jež je pro nás naprosto korektní, ale zkuste to říct v Rakousku nebo Německu.
Na Silvestra 1978 se během pár hodin ochladilo z +12 °C na –20 °C. A protože předtím pršelo, uhlí všude zamrzlo, těžba se zastavila, mráz potrhal i železniční koleje. Nebylo čím topit, a tak byly v lednu 1979 vyhlášeny uhelné prázdniny, tedy omezení dodávky tepla i elektřiny, jejíž výroba byla tehdy na uhlí zcela závislá.
Čekají nás uhelné prázdniny jako v roce 1979? Některé vysoké školy už mluví o tom, že zavedou distanční výuku.
Základním zájmem všech států Evropské unie bude uchránit domácnosti, kritickou infrastrukturu a klíčové podniky. Vůbec bych nevylučoval uzavření nenutných ekonomických provozů, stejně jako uhelné prázdniny. Na ty si dobře pamatuji, byly to tři týdny bez školy, a já si to naprosto užil… (Kromě zavřených škol byla tehdy v některých podnicích zastavena výroba, zavřely se galerie a divadla, televize směla vysílat jen večer, začátek pracovní doby na úřadech byl posunut na devátou hodinu ranní, v hotelech, kinech nebo restauracích bylo omezeno vytápění a teplá voda na sídlištích byla leckde dodávána jen každý druhý den, pozn. red.) Díval jsem se na normy ze 70. let a tam bylo vytápění veřejných prostor na 16 °C. Když dneska čtu, že 19 °C povede k zubožení populace, musím se smát. Mimochodem, prohlédněte si, jak jsou oblečené prodavačky na pokladnách v nákupních centrech. Kolik mají na sobě bund i v parném létě, protože sedí v průvanu. Debata o tom, že nejsme schopni vydržet 18 °C na pracovišti, je projevem velké rozmazlenosti.
To nezní moc optimisticky.
Bude to podobné jako po ropném šoku roku 1973. Tehdy arabské země vedené Saúdskou Arábií dramaticky zvedly ceny ropy s nadějí, že tím přimějí Spojené státy změnit politiku vůči Izraeli a platit za ropu víc peněz. A měly pocit, že tím mají Západ v hrsti, protože se v té době čtvrtina elektřiny na světě vyráběla spalováním ropy. Vedlo to k obrovským frontám na pohonné hmoty, k recesi a ekonomickým těžkostem. Také k nečekaným krokům – v Německu vznikl zákaz jízdy autem v neděli, v USA zavedli maximální rychlost na dálnicích – 55 mil v hodině (zhruba 88,5 km/h, pozn. red.), ke vzniku energetických štítků na spotřebičích a podobně.
A ve finále to Západ vyhrál, cena ropy během 80. let zkolabovala a Sovětský svaz, který arabské země podporoval, se ve finále rozpadl, protože nízké ceny ropy neunesl. Jsme vyspělou částí světa a máme všechny předpoklady, abychom i tuto krizi ustáli. My jsme ti, kdo vyrábějí zboží, které chce celý svět. A jestli se položíme kvůli tomu, že budeme mít málo plynu v zimě, byla by to v dějinách unikátní situace. Můžeme si optimismus dovolit, i když to nebude jednoduché, o tom není sporu.